Enron, inscenace M. Dočekala – recenze Jany Soprové

Časy se mění, a logicky se mění i témata her. Důsledky ekonomické krize doléhají na všechny, a bylo tedy jen otázkou času, kdy se někdo odváží toto téma zpracovat. Lucy Prebbleová našla odvahu a také formu, jak na to. Vzestup a pád společnosti Enron, který symbolicky spustil ekonomickou krizi, nabízí poutavý příběh o tom, jak snadno lze v dnešní době vytvořit virtuální úspěch, má-li člověk dostatek víry ve své schopnosti, suverenitu, kontakty a mediální podporu.

Prebbleové se navíc podařilo propojit pro mnohé nezáživné téma s novodobými pohádkovými příběhy a lákavým showbusinessovým pozlátkem. Příběh, jehož základem je mechanismus nového podnikání, a v podstavách Jeffa Skillinga a Andyho Fastowa i jistého vizionářství, v druhé linii poukazuje na to, jak snadno se dobro může změnit v zlo a jak hrozivá síla, která měla sloužit, se vymkne kontrole a způsobí zkázu (v britské inscenaci bylo toto téma zvýrazněno bojem se světelnými meči alá Hvězdné války a odkazy na dravé raptory z Jurského parku).

Inscenace Michala Dočekala však ve svém provedení zůstává jen na půl cesty k divákovi. Možná, že zásadní problém spočívá v tom, že místo americké velkorysosti divákům nabízí paralelu malého českému podnikání v éře novodobého kapitalismu. K tomu ostatně směřují všechny složky inscenace. Ať už je to nepříliš výrazná scéna Martina Chocholouška, opatřená velkými bílými panely, za nimiž se v hloubi jeviště mnohé scény doslova ztrácejí, nepatřičně umístěná obrazovka, na kterou vidí jen diváci se skutečně dobrým zrakem, či kulisy „kabaretních výstupů“.

Podobně ošuntěle působí i hudba Daniela Fikejze, která místo dravého současného soundu nabízí spíše českou představu Ameriky jako by ze 70. let (nejvýrazněji polopatická country v souvislosti s houstonským sídlem společnosti). Také jednotlivé postavy protagonistů jako by byly jednoznačně dány, a příliš se neproměňují. Skilling (David Matásek) se už od začátku jeví jako značně arogantní chlápek spíše nežli nadšený vizionář (jinými slovy – je podobný spíše absolventovi Vysoké školy ekonomické nežli Harvardu). Andy Fastow (Jan Dolanský) je zakomplexovaný upatlaný neurotik, takže máme pochybnosti, že by dokázal vymyslet tak rafinovaný finanční systém, který léta klamal celý svět. Klaudie Roe, vytvořená autorkou jako fiktivní protiklad „skutečných postav“, zastánkyně rozumného reálného podnikání, se v interpretaci Petry Špalkové jeví spíše jako žena, získávající výhody přes postel nežli svou chytrostí.

V této konfrontaci herecky zaujme především podnikatel starého formátu, ředitel Enronu Ken Lay (Václav Postránecký), obdařený jižanskou bodrostí, a zároveň s alibistickou vychytralostí přenášející odpovědnost na ostatní. V každém případě všichni, společně se zpívajícím a tančícím sborem zaměstnanců Enronu a dalších spřízněných duší, od začátku evokují spíše obraz pokleslého českého podniku, spějícího nezadržitelně k likvidaci, nežli úspěšného budování impéria, jehož pád nikdo nepřepokládá.

Inscenace přes veškeré výhrady rozhodně stojí za zhlédnutí. Je totiž nejen zprávou o světě počátku 21. století, ale interpretací tématu také dokladem českého pohledu na něj.