Emil Hakl: Hlášení z počátku dubna

6. duben 2020

Přečtěte si povídku českého spisovatele, psanou v izolaci.

Mám kamaráda Josefa. Ten svého času sjezdil půl světa, byl v Austrálii, na Středním Východě, v Mexiku, v Ohňové zemi, procestoval pouště i pralesy, žil ve slumech i v lepších čtvrtích, kde stříhal živé ploty, zahradničil, tapetoval, natíral jachty a podobně. Má zkrátka takovou povahu.
Teď se vlivem okolností usadil v Londýně a má konečně čas mi o těch svých cestách referovat.

Jsme totiž v karanténě. Píše většinou on. Takové drobné historky. Vydaly by na román, ale jeho beletrie nebaví. Rád vypráví a tím to hasne. Pořád ho to někam žene. Když ne do Hondurasu, tak aspoň do digitálu. Imrvére něco studuje, bádá, překládá. A vzpomíná. Následkem toho mi utkvívají jednotlivé historky. Namátkou použiju čtyři.

Příhoda č.1: Usnul kdesi v Arkansasu. Bylo vedro, hodil spacák na zem a ve stínu auta dal chrupku. Když se vzbudil, zjistil, že půl metru od něj odpočívá chřestýš. Josef se neodvažoval dýchat. Jakmile se sebedrobněji pohnul, had udělal totéž. Ne že by zachrastil příslovečným ocáskem, nicméně zareagoval. Šel kolem chlápek v rozšmaťchaných pantoflích, a když viděl ty dva, řekl: Blonďáku, neboj se, protože strach tě stejně nezachrání. Nemůžu pro tebe nic udělat, ale budu doufat, že tě neuštkne. A šel. Kamarád byl tak vyčerpaný, že ještě usnul, nebo spíš omdlel. Když se vzbudil, had byl pryč. Josef sedl za volant, zaparkoval v prvním městečku, dal si hamburger, nějaké to pitínko a šel k autu, že se v něm dospí a pofrčí dál.

Příhoda č.2: Pití v něm ovšem vyvolalo potřebu vymočit se. Ať se rozhlížel, jak se rozhlížel, náměstí, natož příslib pisoáru neviděl, tak šel ke křoví a udělal, co musel. V tu chvíli se za ním vynořil policajt a povídá: Cizinče, právě jste překročil meze zákona – na druhé straně plotu je kostel a zákon zní, že 4 yardy od zdi kostela nelze.
Josef se mu vysmál (má takovou lehce arogantní, jinými slovy českou náturu). Policista zareagoval překvapivě. Vytáhl pistoli a řekl, že si může cizinec vybrat – buď pokuta, nebo kriminál. Bouchačku by patrně nepoužil, ale kamarád pocítil cosi jako respekt k pravidlům, která nezná, a zaplatil.

Příhoda č.3: V australském Sydney očekával během pobytu v bungalovu kousnutí mediální hvězdy – pavouka atrax robustus, majícího na kontě stovky smrtících angažmá. Když to nevyšlo, doufal během plavání kousek od břehu aspoň ve žraločí útok. Místo cvaknutí čelistí mu však na pláži ukradli veškeré doklady, platební karty, elektroniku a ještě mu přerazili pár žeber, když je honil.

Příhoda č.4: Atrax i žralok zklamali, zato ho něžně kousla zdravotní sestra, když mu převazovala žebra, čili zůstal v Sydney o pár měsíců déle, než měl v úmyslu.
Pár měsíců, píšu z Prahy do Londýna, je maximum, kdy jsi kde vydržel.
Jo, odpovídá. Však jsem si ji taky vzal za ženu a jsme teď tady spolu. 

Zprávy z cest prokládáme takovými těmi obyčejnými postřehy. Že občas zajde do megamarketu nakoupit základní potraviny. Že tam jen zhruba polovina Britů nosí roušky, ostatní ne. Jsou hrdí. Nikdy je nikdo neporazil.
Premiér prý nicméně na ohrožené skupiny kašle.
Zrovna jako u nás, ťukám velkým fontem do mailu.
Buduje si svoje PR a je mu fuk, kolik lidí zařve, pokračuje.
Zrovna jako u nás, křičím.
Sám ovšem má tu nemoc taky, stejně jako ministr zdravotnictví a hlavní poradce vlády, dodává.
Mlčím – ničím podobným se pochlubit nemůžu.
Co jinak v Praze, ptá se.
Ve vnitrobloku už stromy vyháněj pupeny, píšu, od železničního mostu se nese skřípání vlaků. Roušky tady nosej úplně všichni.
To je to Rakousko v nás, povzdechne si, jsme zvyklí poslouchat. Já se toho snažil celej život zbavit, ale stejně pořád hltám Muže bez vlastností, Klímu a Meyrinka. Máme to v sobě. Teď se to ale změní… 

Snad, souhlasím. Konečně nás nějaká síla, vyvěrající z rubu naší namyšlenosti donutí stáhnout krovky, vyvařovat roušky a věřit, že se nás ten prst nedotkne. Když to přežijeme, můžeme doufat, že přijde nějaká zásadnější změna. Konečně přestane vládnout bezpohlavní nostalgie po minulosti, téma holocaust snad už taky půjde k čertu (jakkoliv mi tam též zařvalo pár předků, říkám, abych nebyl obviněn z popírání) a vůbec půjde do háje všechna ta studenou cestou vyráběná selanka v rámci umělých schémat.
Že se literatura – pokud ovšem bude po pádu desítek nakladatelských a literárních domů ještě existovat – vrátí k tomu, kvůli čemu vznikla – ke konkrétní výpovědi o téhle konkrétní době, o současnosti tady a teď, ke zprávě o tom, kde nás bota tlačí.
To ovšem nedělala nikdy, podotýká Josef.
Snad až na ty devadesátky, namítám.
Snad až na ty, připouští.
V tu chvíli si maně uvědomím, že celé devadesátky strávil někde v Jižní Americe.

Čeští spisovatelé v izolaci. Pro Vltavu teď píší o životě v karanténě
Zavřená literární centra, zrušené besedy i veřejná čtení… I čeští spisovatelé teď tráví dny mezi čtyřmi zdmi svých domovů. Právě oni ke své práci nepotřebují křídu, razítko ani zástěru. Jenže potřebují inspiraci, potřebují sledovat svět kolem sebe, aby na něj mohli reagovat. Jak ho vidí právě teď, v tomto výjimečném období? Oslovili jsme řadu z nich, aby si poradili s tématem V izolaci. Tak, jak to umějí jen oni, tedy slovy.

autor: Emil Hakl

Související

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

S hereckými hvězdami poznejte tajemství textu starého dva tisíce let

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

O věrné lásce statečného Chairea a sličné Kallirhoy

Koupit

Román byl napsán pravděpodobně už v prvním století našeho letopočtu a možná dokonce i dříve. Jde o první dochovaný milostný a zároveň i dobrodružný román nejenom antického, ale vůbec evropského písemnictví.