Emil Charous: „Slovenská literatura je dostředivá, česká zase odstředivá“

První slovenskou knihu četl v roce 1947, kdy se mu do rukou dostal román Mila Urbana Živý bič. „Bylo to v době dlouhatánských letních prázdnin, které se protáhly na 3,5 měsíce než byl zápis na vysokou školu. Čas jsem trávil na Horní Bečvě, kde jsem právě tuto lekturu zvládl. Velice mě to potěšilo a překvapilo a musím říct, že jsem v knize rozuměl takřka všemu bez nějakých vysvětlivek.“ Emil Charous s oblibou říká, že se do slovenské literatury „přiženil“. Do oka mu totiž padla jedna krásná Slovenka. „Ve slovenštině redigovala knihu, kterou jsem já upravoval v češtině. Byla to monografie o Jánošíkovi od Andreje Melicherčíka. Skrz ni jsme se seznámili, a protože šla pak dělat aspiranturu do Prahy, tak z toho byla krásná láska, potom manželství a pak přátelský rozvod. Nerozešel jsem se ale se slovenskou literaturou, ta mi zůstala na krku do dneška.“

Jak se liší česká a slovenská literatura?

Naše a slovenská literatura jsou si velice blízké, a to jak jazykově, tak územně. Čím jsou si ale vzdálené? Podle Emila Charouse je dost obtížné shrnout tento problém do jedné věty. Pro demonstraci proto sahá po třech představitelích každé strany: z české literatury vybírá Karla Čapka, Vladislava Vančuru a Bohumila Hrabala, ze strany slovenské pak volí Martina Kukučína, Jozefa Cíger-Hronského a Vincenta Šikulu. „Knihy těchto autorů svědčí o tom, že slovenská próza směřuje k místní vesnici, lidovému bytu, přírodě, je zkrátka o hledání sebe sama, smyslu celé pospolitosti, ke které spisovatel patří v hloubkách domova. Zato český spisovatel jde naopak do světa, zkouší nejrůznější cesty jak z domova ven, aby se po těchto zážitcích vrátil domů. Slovenská literatura je dostředivá, česká je odstředivá. V konečném hledání jsou rozdílné, ale v nalézání smyslu domova se shodují. Je rovněž zajímavé, že cesty slovenských spisovatelů do světa vedou přes Prahu.“

Spisovatel Karel Michal

Svou profesní kariéru shrnuje Emil Charous do citátu Jana Nerudy: „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád“. Přesto ze všech svých zaměstnání vyzdvihuje jediné, a sice to ve vydavatelství Naše vojsko. 13 let tam působil jako nakladatelský redaktor. „Na tomto povolání je nejzajímavější, že hledáte autora a pak na něj sázíte jako na určitého koně, že z něj něco bude. Pokud se to povede, má pak člověk radost na dlouhá léta.“ Oním koněm se pro překladatele stal spisovatel Karel Michal, občanským jménem Pavel Buksa, kterého poznal v zubařském křesle. „Když jsem u jeho maminky, lékařky, usedl, aby mi zpravila zuby, zapovídali jsme se. Tehdy jsem jí přinesl knihu Vladislava Vančury, přišla tedy řeč na literaturu. Paní doktorka mi nakonec řekla, že má syna, který prošel různými zaměstnáními a že se pokouší psát. Požádala mě, jestli bych si od něj mohl něco přečíst. Souhlasil jsem, ale zároveň si říkal, aby to nebylo něco z grafomanského šuplíku. Nakonec to ale byla zajímavá próza filozofického zaměření, kterému jsem ovšem nerozuměl. Abych to nějak vymluvil, řekl jsem paní doktorce, aby si syn vybral téma ze současného života a o něm se rozepsal. Když jsem přišel za týden, paní doktorka mi vzkázala, že syn poslechl a posílá mi povídku. Vzal jsem si jí, přečetl a zajásal. Byla to nádherná satirická próza Plivník dlaždiče Housky, která se potom stala základem prvotiny tohoto autora, což byli Bubáci pro všední den.“ Ke knize, která se stala českým bestsellerem 60. let, pak Emil Charous dodává, že ji Pavel Buksa napsal ze zlosti. „Měl hrozný vztek, že si troufám říkat mu něco o tom, aby psal ze současného života. Rozhodl se ukázat mi, jak současný život vypadá, čímž udělal díru do světa.“

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru, který připravila Eva Kvasničková.