Emigrovat jsem neplánoval. Saxofonista Petr Král o své hudební cestě

14. červen 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petr Král, saxofonista

U příležitosti vysílání premiéry záznamu koncertu českého saxofonisty Petra Krále přinášíme v kompletnosti interview s tímto známým českým jazzmanem, který za komunismu emigroval do zahraničí a úspěšně zapustil umělecké kořeny v Mnichově, kde je doposud aktivní.

Jsi známý jako saxofonista, ale zároveň hraješ na housle.

Při příchodu do Prahy v roce 1966 jsem hrál už jenom na saxofon. Na housle to bylo jen tak v rohu.

Housle jsi ale vystudoval na Ostravské konzervatoři…

Šel jsem takhle po chodbě konzervatoře a na nástěnce visela cedulka: Místa do symfonického orchestru atd. A pak ještě jedna, kde psali: „Hledáme saxofonistu do big bandu Armádního uměleckého souboru. Zkoušky k nim jsem udělal, v porotě byl Vladimír Válek, který říkal: „Peťo, my bychom tě vzali, ale ty jsi ještě mladej, máš 18, běž ještě do školy a příští rok to zkus znova. Další rok jsem šel na vojnu do AUSáckého bigbandu, což bylo jak výhra v loterii. Z celé vojny nám zbyl jeden týden v kasárnách, a to bylo všechno. Pak jsme týden zkoušeli s kapelou a jeli do plzeňského rozhlasu nahrávat. Tři dny jsme natáčeli a ještě nám za to platili.

Před tím, než jsi emigroval, měl jsi slušně rozběhnutou kariéru s JOČRem a TOČRem.

Začátkem roku 1969 jsem začal spolupracovat s Karlem Růžičkou. Pak taky s Jiřím Válkem a začal jsem chodit na zkoušky s big bandem, se kterým všechno propuklo až o rok později. Nastoupil jsem na volné místo saxofonisty po Karlu Krautgartnerovi, který emigroval. Kolegové se mi za to smáli. Tehdy vyhořelo „Áčko“ (legendární rozhlasové Studio A) v Karlíně, tak jsme přechodně natáčeli v náhradním žižkovském studiu.

Petr Král, saxofonista

Tehdy bylo v JOČRu plno skvělých muzikantů, Karel Růžička na piano, bubeník Josef Vejvoda, kontrabasista Petr Kořínek a na trubku Laco Déczi. Ty jsi působil taky u Laca v jeho Celule, že?

V roce 1967 jsem se účastnil soutěže Hledáme nové jazzové talenty v rámci Mezinárodního jazzového festivalu. Odehrávalo se to ve Studiu A. V porotě seděli Karel Krautgartner a muzikanti z JOČRu: Milan Ulrych, Jelínek, Kubernát. Taky tam byl někde za rohem Laco, prý pospával, zřejmě doháněl noční jam session. Když jsem hrál, přiběhl a hned jestli bych s ním nechtěl spolupracovat, že hraju jako Stan Getz… Tam začal náš kontakt.

Přišel jsi tuším do Celuly místo Evžena Jegorova.

To se nedá tak říct. Laco neměl žádnou stálou kapelu. U něj se střídalo plno bubeníků, kytaristů a taky dechařů. Sváťa Macák, Evžen Jegorov. Jenže Evžen toho měl moc, hrál u Ferdinanda Havlíka, a pak taky jako herec. Laco plánoval, že uděláme nový kvintet, kde byl Rudolf Dašek, bubeník Jirka Černý, Petr Graifoner na basu a já. Občas se to měnilo, protože Laco chtěl nahrát desku a místo kytary pozval Karla Růžičku. Tak vznikla v roce 1968 deska Pietoso.

Během pár dalších let si Laco vytvořil kontakt s Big Bandem Clarka Terryho a seznámil se s trombonistou Sonnym Costanzem, který přijel jako sólista na pozvání Českého rozhlasu. S ním taky přijel tehdy 18-20 letý Dave Weckel. Z tohoto setkání vznikla taky jedna LP.

Měl jsi nějaké spojení s SHQ Karla Velebného?

Ano. V 70. letech měl Kája sice dostatek muzikantů, ale vymyslel tzv. Sága rodu SHQ, čímž byla myšlena aranžmá pro 4 saxofony a rytmiku, kde jsem hrál.

Když se přeneseme v čase kousek dál, těsně před tím, než jsi emigroval, nahrával jsi s Miroslavem Krýslem a jeho sextetem.

Na tuto partu vzpomínám nejradši, protože mě nejvíc bavila. Hráli jsme v obsazení pěti saxofonů Parkerova sóla. Začalo to někdy v roce 1972-73, kdy pan Krýsl začal Parkerova sóla transkribovat. Dovedete si to představit, v každém taktu hromada not, takže velice náročná věc. Ale dopadlo to velmi dobře. Hráli jsme v Redutě a v Parnasu. Taky vznikly nějaké nahrávky.

Jaké byly v roce 1983 tvoje pohnutky k emigraci?

Neplánovali jsme emigrovat. Měli jsme tehdy dvě děti a zajímalo nás, jestli se podíváme k moři. Moje žena chtěla do Francie na jižní pobřeží. Nevěřil jsem, že nás pustí, ale zažádali jsme si o devizový příslib a výjezdní doložku. První rok nám to zamítli, ale druhý rok se stal zázrak a povedlo se nám to. Příslib byl na 600 dolarů a s touto částkou jsme se dostali přes Rozvadov do Německa.

Byl čas se rozhodnout. Cestovali jsme Škodovkou s výletní výbavou – stan, plynový vařič a pár dalších věcí do kempu. Zkusili jsme obvolat několik známých. Jako prvnímu jsem zatelefonoval manažerovi Celuly. Byl doma, tak jsme k němu přijeli, ptali jsme se ho na názor a on nás podpořil s tím, že to sice bude těžké, ale ať to zkusíme. Zajeli jsme k příbuzným, protože moje matka je rozená Němka. Bylo nám řečeno, že když má někdo v rodině rodilého Němce, může zažádat o občanství a matka nám byla zárukou.

Jak to pokračovalo?

Vyhledal jsem jednoho našeho jazzového fandu, který byl velice vstřícný, řekl: „ samozřejmě přijeďte, dejte si věci do kempu a jdeme na úřad.“ Pak trvalo nějaký čas, než mi přišel křestní list.

Do Francie jste dojeli?

Nedojeli, kvůli čemuž jsme se taky se ženou pěkně pohádali. Jeli jsme ale k Severnímu moři a na Francii později samozřejmě taky došlo.

Jak jsi hledal příležitosti k hraní?

Když jsem se začal poohlížet po angažmá, Duško Gojković mi říkal: „přijeď sem do Mnichova, tady se taky hraje!“ Jel jsem tam vlakem s tenorsaxofonem, kufrem a 100 markami v kapse jako rezervou. Duško mi dal několik kontaktů: Bigband El Porcino nebo John West. V podstatě hned druhý den jsem začal hrát po mnichovských klubech a od té doby hraji prakticky dodnes.

V Německu jsi spolupracoval taky s WDR Big Bandem.

Bylo to asi tři čtvrtě roku; od ledna 1984. Občas mě pozvali, protože hledali nového saxofonistu za jednoho nemocného Amerikána. Aspirantů na toto místo bylo mnoho a pak přišel jeden čerstvý absolvent z Berklee, o deset let mladší, a bylo jasné, že toto angažmá dostane on.

Vzpomeneš na nějaká známá jména, se kterými jsi měl možnost v Německu spolupracovat?

Hned po příchodu do Mnichova jsem dostal od Duško Gojkoviče kontakt na big band, který vedl americký trumpetista Al Porcino, první trumpetista u Charlieho Parkera, Thada Jonese, Mela Lewise a Woodyho Hermana. V Mnichově samozřejmě není jenom tento big band, je tam i skvělý švýcarský bubeník Charly Antolini se svým bandem Jazz Power, se kterým např. doprovázel dva roky Bennyho Goodmana.

Do dnešní doby máš na kontě jednu autorskou desku s názvem Windmill, která vyšla v roce 2000.

Ano, rád jsem na ni pozval Karla růžičku, Vincka Kummera, německého bubeníka Wolfganga Haffnera a amerického trumpetistu Riche Laughlina, který žije v Mnichově.

Wolfgang Haffner je známý bubeník, nahrává například pro německý label ACT. Řekl bys něco k nahrávce Windmill, Větrný mlýn?

Chtěl jsem nahrát muziku, kterou mám nejraději – post bop, hard bop.

Plánuješ nějakou další autorskou desku v blízké budoucnosti?

Ano, chystám, ale nechci nic prozrazovat. Náznakem můžu říct, že by mělo jít o velmi moderní záležitost, hodně elektroniky a maximálně 4 muzikanty.

autoři: Martin Starý , Václav Vraný
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?