Emigrovat jsem neplánoval. Saxofonista Petr Král o své hudební cestě

14. červen 2018
Petr Král, saxofonista

U příležitosti vysílání premiéry záznamu koncertu českého saxofonisty Petra Krále přinášíme v kompletnosti interview s tímto známým českým jazzmanem, který za komunismu emigroval do zahraničí a úspěšně zapustil umělecké kořeny v Mnichově, kde je doposud aktivní.

Jsi známý jako saxofonista, ale zároveň hraješ na housle.

Při příchodu do Prahy v roce 1966 jsem hrál už jenom na saxofon. Na housle to bylo jen tak v rohu.

Housle jsi ale vystudoval na Ostravské konzervatoři…

Šel jsem takhle po chodbě konzervatoře a na nástěnce visela cedulka: Místa do symfonického orchestru atd. A pak ještě jedna, kde psali: „Hledáme saxofonistu do big bandu Armádního uměleckého souboru. Zkoušky k nim jsem udělal, v porotě byl Vladimír Válek, který říkal: „Peťo, my bychom tě vzali, ale ty jsi ještě mladej, máš 18, běž ještě do školy a příští rok to zkus znova. Další rok jsem šel na vojnu do AUSáckého bigbandu, což bylo jak výhra v loterii. Z celé vojny nám zbyl jeden týden v kasárnách, a to bylo všechno. Pak jsme týden zkoušeli s kapelou a jeli do plzeňského rozhlasu nahrávat. Tři dny jsme natáčeli a ještě nám za to platili.

Před tím, než jsi emigroval, měl jsi slušně rozběhnutou kariéru s JOČRem a TOČRem.

Začátkem roku 1969 jsem začal spolupracovat s Karlem Růžičkou. Pak taky s Jiřím Válkem a začal jsem chodit na zkoušky s big bandem, se kterým všechno propuklo až o rok později. Nastoupil jsem na volné místo saxofonisty po Karlu Krautgartnerovi, který emigroval. Kolegové se mi za to smáli. Tehdy vyhořelo „Áčko“ (legendární rozhlasové Studio A) v Karlíně, tak jsme přechodně natáčeli v náhradním žižkovském studiu.

Petr Král, saxofonista

Tehdy bylo v JOČRu plno skvělých muzikantů, Karel Růžička na piano, bubeník Josef Vejvoda, kontrabasista Petr Kořínek a na trubku Laco Déczi. Ty jsi působil taky u Laca v jeho Celule, že?

V roce 1967 jsem se účastnil soutěže Hledáme nové jazzové talenty v rámci Mezinárodního jazzového festivalu. Odehrávalo se to ve Studiu A. V porotě seděli Karel Krautgartner a muzikanti z JOČRu: Milan Ulrych, Jelínek, Kubernát. Taky tam byl někde za rohem Laco, prý pospával, zřejmě doháněl noční jam session. Když jsem hrál, přiběhl a hned jestli bych s ním nechtěl spolupracovat, že hraju jako Stan Getz… Tam začal náš kontakt.

Přišel jsi tuším do Celuly místo Evžena Jegorova.

To se nedá tak říct. Laco neměl žádnou stálou kapelu. U něj se střídalo plno bubeníků, kytaristů a taky dechařů. Sváťa Macák, Evžen Jegorov. Jenže Evžen toho měl moc, hrál u Ferdinanda Havlíka, a pak taky jako herec. Laco plánoval, že uděláme nový kvintet, kde byl Rudolf Dašek, bubeník Jirka Černý, Petr Graifoner na basu a já. Občas se to měnilo, protože Laco chtěl nahrát desku a místo kytary pozval Karla Růžičku. Tak vznikla v roce 1968 deska Pietoso.

Během pár dalších let si Laco vytvořil kontakt s Big Bandem Clarka Terryho a seznámil se s trombonistou Sonnym Costanzem, který přijel jako sólista na pozvání Českého rozhlasu. S ním taky přijel tehdy 18-20 letý Dave Weckel. Z tohoto setkání vznikla taky jedna LP.

Měl jsi nějaké spojení s SHQ Karla Velebného?

Ano. V 70. letech měl Kája sice dostatek muzikantů, ale vymyslel tzv. Sága rodu SHQ, čímž byla myšlena aranžmá pro 4 saxofony a rytmiku, kde jsem hrál.

Když se přeneseme v čase kousek dál, těsně před tím, než jsi emigroval, nahrával jsi s Miroslavem Krýslem a jeho sextetem.

Na tuto partu vzpomínám nejradši, protože mě nejvíc bavila. Hráli jsme v obsazení pěti saxofonů Parkerova sóla. Začalo to někdy v roce 1972-73, kdy pan Krýsl začal Parkerova sóla transkribovat. Dovedete si to představit, v každém taktu hromada not, takže velice náročná věc. Ale dopadlo to velmi dobře. Hráli jsme v Redutě a v Parnasu. Taky vznikly nějaké nahrávky.

Jaké byly v roce 1983 tvoje pohnutky k emigraci?

Neplánovali jsme emigrovat. Měli jsme tehdy dvě děti a zajímalo nás, jestli se podíváme k moři. Moje žena chtěla do Francie na jižní pobřeží. Nevěřil jsem, že nás pustí, ale zažádali jsme si o devizový příslib a výjezdní doložku. První rok nám to zamítli, ale druhý rok se stal zázrak a povedlo se nám to. Příslib byl na 600 dolarů a s touto částkou jsme se dostali přes Rozvadov do Německa.

Byl čas se rozhodnout. Cestovali jsme Škodovkou s výletní výbavou – stan, plynový vařič a pár dalších věcí do kempu. Zkusili jsme obvolat několik známých. Jako prvnímu jsem zatelefonoval manažerovi Celuly. Byl doma, tak jsme k němu přijeli, ptali jsme se ho na názor a on nás podpořil s tím, že to sice bude těžké, ale ať to zkusíme. Zajeli jsme k příbuzným, protože moje matka je rozená Němka. Bylo nám řečeno, že když má někdo v rodině rodilého Němce, může zažádat o občanství a matka nám byla zárukou.

Jak to pokračovalo?

Vyhledal jsem jednoho našeho jazzového fandu, který byl velice vstřícný, řekl: „ samozřejmě přijeďte, dejte si věci do kempu a jdeme na úřad.“ Pak trvalo nějaký čas, než mi přišel křestní list.

Do Francie jste dojeli?

Nedojeli, kvůli čemuž jsme se taky se ženou pěkně pohádali. Jeli jsme ale k Severnímu moři a na Francii později samozřejmě taky došlo.

Jak jsi hledal příležitosti k hraní?

Když jsem se začal poohlížet po angažmá, Duško Gojković mi říkal: „přijeď sem do Mnichova, tady se taky hraje!“ Jel jsem tam vlakem s tenorsaxofonem, kufrem a 100 markami v kapse jako rezervou. Duško mi dal několik kontaktů: Bigband El Porcino nebo John West. V podstatě hned druhý den jsem začal hrát po mnichovských klubech a od té doby hraji prakticky dodnes.

V Německu jsi spolupracoval taky s WDR Big Bandem.

Bylo to asi tři čtvrtě roku; od ledna 1984. Občas mě pozvali, protože hledali nového saxofonistu za jednoho nemocného Amerikána. Aspirantů na toto místo bylo mnoho a pak přišel jeden čerstvý absolvent z Berklee, o deset let mladší, a bylo jasné, že toto angažmá dostane on.

Vzpomeneš na nějaká známá jména, se kterými jsi měl možnost v Německu spolupracovat?

Hned po příchodu do Mnichova jsem dostal od Duško Gojkoviče kontakt na big band, který vedl americký trumpetista Al Porcino, první trumpetista u Charlieho Parkera, Thada Jonese, Mela Lewise a Woodyho Hermana. V Mnichově samozřejmě není jenom tento big band, je tam i skvělý švýcarský bubeník Charly Antolini se svým bandem Jazz Power, se kterým např. doprovázel dva roky Bennyho Goodmana.

Do dnešní doby máš na kontě jednu autorskou desku s názvem Windmill, která vyšla v roce 2000.

Ano, rád jsem na ni pozval Karla růžičku, Vincka Kummera, německého bubeníka Wolfganga Haffnera a amerického trumpetistu Riche Laughlina, který žije v Mnichově.

Wolfgang Haffner je známý bubeník, nahrává například pro německý label ACT. Řekl bys něco k nahrávce Windmill, Větrný mlýn?

Chtěl jsem nahrát muziku, kterou mám nejraději – post bop, hard bop.

Plánuješ nějakou další autorskou desku v blízké budoucnosti?

Ano, chystám, ale nechci nic prozrazovat. Náznakem můžu říct, že by mělo jít o velmi moderní záležitost, hodně elektroniky a maximálně 4 muzikanty.

Spustit audio
autoři: Martin Starý, Václav Vraný