Elia Suleiman: Moje filmy jsou projev naděje v zoufalém světě

Elia Suleiman se narodil v roce 1960 v Nazaretu. Neabsolvoval žádné studium film, ale postupně se vypracoval mezi nejvýraznější autorské filmaře dneška. Má snadno rozpoznatelný styl, definovaný mj. načernalým humorem, politickou nekorektností, lakonickými kamerovými postupy a svou vlastní ne-hereckou přítomností před kamerou. Jeho filmy sklidily nenávistné reakce ze strany Palestinců i Izraelců, ceny na filmových festivalech včetně Benátek a Cannes a chválu z různých konců světa.V rozhovoru mluví o palestinských autoritách jako o folklorním souboru, o světě jako o planetě, na které ho fascinuje tím, jak se sama zabíjí, o svých filmech jako o poetickém prostoru, ve kterém znovu a znovu riskuje, o Havaně, Praze a své vlastní tváři. Poslouchněte si celý rozhovor, doplněný o související filmovou hudbu a také názor filmového publicisty Jana Gregora.Úryvky z přepisu rozhovoru také najdete níže.

Suleiman debutoval krátkometrážním filmem Hommage by Assasination a natočil také film Introduction to and End of the Argument, ze kterého lze vyčíst spřízněnost s Edwardem Saidem (Orientalismus). Prvním Suleimanovým celovečerním filmem byla Kronika zmizení, za kterou získal cenu pro nejlepší debut na festivalu v Benátkách. Následující Boží zásah dostal nejvyšší festivalové ocenění – Zlatou palmu v Cannes – a byl uveden také v české distribuci. Třetím Suleimanovým celovečerním počinem se stala „rodinná kronika“ Čas, který zbývá. V poslední době se Suleiman českému i světovému publiku vtipně připomenul v povídkovém filmu 7 dní v Havaně, který obsahuje jeho segment Deník začátečníka.

Jaký máte vztah k Havaně a proč jste se rozhodl natočit povídku do filmu 7 dní v Havaně?

Nebylo to moje rozhodnutí, bylo to zadání. Abych byl upřímný, nechtěl jsem ze začátku v Havaně vůbec točit, protože jsem o ní nic nevěděl a neumím španělsky. Jel jsem tam na první čtyři dny jen proto, abych se rozhodl, jestli točit budu, nebo ne. Producenti řekli, ať se prostě přijedu do Havany podívat a pak se vyjádřím.Byly to čtyři dny absolutního odcizení. Ve státním hotelu Nacional jsou navíc všichni lidé z hotelového personálu zároveň zaměstnanci tajné služby, tak si to možná dokážete představit. Ráno jsem se probudil a naprosto jsem netušil, co bude. Jít na nějaká turisty vyhledávaní místa? Ani bych se tam nedomluvil... Byly to těžké čtyři dny.Pak jsem se vrátil domů a na nabídku jsem nakonec řekl ano. Jel jsem tam na dalších deset dní, cítil jsem zároveň cizotu a zároveň důvěrnou blízkost. Tahle blízkost rozhodla. (...) Moje filmy mají hodně co do činění s tichem, které dokáže vypovídat. To se v Havaně ztrojnásobilo, nebo možná spíš zečtyřnásobilo. Protože neumím španělsky, bylo ve filmu rázem ještě víc ticha. A celý projekt pro mě byl díky tomu zajímavější.

7 dní v Havaně – Deník začátečníka (plakát) |foto: 7 Days In Havana Presskit

Podle mě je váš Deník začátečníka nejlepší povídka ze 7 dní v Havaně. Mimo jiné jaksi dokazuje přenosnost vaší metody z rodné Palestiny, kde jste dosud natáčel, jinam. Přemýšlel jste o tom, o přenosnosti své metody?

Ne, vůbec ne. Nemyslím, že to je nutně tak, že nějaké místo má svůj jazyk. Jste to samozřejmě vy, kdo má nějaký jazyk. Nesnažil jsem se přinést s sebou svůj styl a aplikovat ho v novém prostředí. (...) Já takhle vidím svět, ať už Prahu nebo Havanu. Co se ale nicméně stává, je, že se ve vás vynoří nějaké jiné já, jiná hladina, něco, co by na jiných místech hladinou nebylo. Takže bych řekl, že tady nejde jen o režírování, ale o herectví. Moje přítomnost ve filmu se nenápadně posunula a dostala víc podobu burleskního gagu, což jsem neočekával.Já vůbec málo stratéguju. Při natáčení se ocitám v neidentifikovatelném kinematickém prostoru, který mě může zradit i nakopnout. Ale po několika natočených filmech už snad můžu říct, že tohle je místo, kde prostě pracuju nejlíp. Umístím sám sebe do zóny nebezpečí a dostanu ze sebe to nejlepší. A myslím, že to se asi bude týkat umělců obecně. Když se totiž pokoušíte pracovat tak, abyste mohli garantovat výsledek, tak se začínáte opakovat.

Můžete nám říct, co si myslíte o vlastním obličeji, který přinášíte na plátno? A jak vaše hraní začalo? Kdy jste se poprvé postavil před vlastní kameru?

To má začátky hluboko v minulosti, u první krátkého filmu, který jsem natočil v New Yorku, což je snímek nazvaný Hommage by Assassination. (...) Pamatuju si, že když jsem začal přemýšlet o hlavním herci, přemýšlel jsem jako spousta režisérů o své nevědomé reprezentaci, stejně to měli Fellini a Mastroianni třeba. A tak jsem začal přemýšlet co od toho herce chci. Je to velmi osobní příběh, odehrává se v době války a je o tom, že se snažím spojit se svou rodinou, zatímco válka v zálivu je každý den v televizi. Takže jsem usoudil, že hrdina musí vypadat jako já. Začal jsem se rozhlížet po obličejích na ulici. Kdo vypadá jako já? Takže jsem v jeden moment došel k závěru, že kdo jiný by měl dělat takový duševní striptýz, než já, že to je nejpoctivější řešení. A tak jsem se rozhodl hrát. Ptal jsem se sám sebe, jaký jsem herec, jaký obličej ukazuju na plátně. A to zároveň s otázkou po tom, jak režíruju, protože jsem to do té doby nedělal a vlastně ani neviděl 35mm kameru.(...) Dneska už ani nevím, jestli dokážu odlišit svoje hraní a svoje režírování. Když se snažím si představit sebe samotného někde na ulici, tak je to záběr, který zcela automaticky obsahuje mně samotného někde na kraji obrazu, jak na sebe koukám z odstupu, tak jako to bylo třeba na Kubě. S jiným hercem by to natočit nešlo. Já jsem vypravěč, režisér i ten, kdo se dívá. Chci být takový průhledný průvodce, který se stává formou i obsahem. Je to celý balíček režie a herectví...

Elia Suleiman na Dnech palestinského filmu v Praze |foto: Šádí Shanaáh

Kolik naděje je ve vašich filmech? Řada kritik říká, že vaše postava je pasivní, s minimem aktivity a akce. Já ve vašich filmech nacházím i spoustu akcí, drobných provokací, snů, skok o tyči přes palestinsko-izraelskou zeď. Jsou vaše filmy sycené nadějí?

Odpověď na tuhle otázku je prostá. Z povahy věcí a de facto z povahy filmařiny natáčím film jako projev naděje. Pokud bych byl zcela zoufalý, nenatočil bych žádný film. Nutkání udělat film ke mně přichází s tím, že musím udělat film, musím něco sdělit, protože to může něco způsobit. A to už je projev naděje. (...) Humor pochází i ze zoufalství, chcete-li to tak říct, ale taky v sobě má nějakou naději na kontinuitu, důraz na určitou dimenzi času, čili na něco, čemu hrozí vymizení.

Mnohokrát jste zmínil, že Palestina je pro vás koncept, aplikovatelný kdekoliv na světě. Mění se tento koncept v průběhu současného vývoje?

Myslím, že se situace obrátila. Svět se teď stal konceptem Palestiny. A je to zcela kvůli globalizaci. Národní hranice už nejsou tím nejdůležitějším prostorovým dělítkem v mezinárodní politice. Myslím, že dnešní politika má hodně co do činění s pornografickým smyslem pro zisk. To, co se děje, je podle mého mínění rozhodně spíš palestinizace celého světa než opak. Jednoduše ten blízkovýchodní mikrokosmos je spíš svět než Palestina. A býval to univerzální pra-text lidského vyprávění. (...)

Řečeno vašimi slovy je tedy imaginace lidí na celém světě okupovaná.

Ano. A jak už jsem také dřív řekl, existuje i okupace duše. A té se taky musíme bránit. Problémy Palestinců se nepodaří vyřešit, pokud i lidi tady nebudou mít pocit, že se musí identifikovat se svými bližními. (...) Nevidím žádný smysl života ve světě, který neví, odkud přichází a kam jde, a ve kterém stejně musíme zabíjet, využívat a podvádět ostatní. – Živí jsme jen po krátkou chvíli a trávit čas tímhle mi nedává vůbec žádný smysl.(...) Palestina ostatně taky není z jednoho těsta. Je tam taky řádka zkorumpovaných osobností u vesla a taky řádka lidí, Palestinců, jestli chcete, kteří na tragédii Palestiny pěkně vydělávají. (...) Myslím, že si každý máme šanci vytvořit svůj koncept, koncept kvality, namísto toho, abychom následovali sloganismus vládnoucí skupiny, která provozuje celý ten cirkus ve jménu nějakého palestiniství. Pak by se mohla tahle skupina vytratit a problémy těch lidí, kteří doopravdy trpí, by získaly na váze namísto sloganů palestinských autorit a celého toho jejich... folklorního sdružení.