Dvojí Macbeth - v ženském a v tanečním podání

Kmenový režisér Lampionu Karel Brožek umístil příběh do trosek divadla v jakémsi zničeném městě. Na Macbetha si v něm hraje a role předává šest hereček, dva muži jim jen "sekundují". Do popředí se dostává postava Lady Macbeth, která se stává putovní rolí. Díky rozličným náturám a pojetím hereček se obohacuje množstvím psychologických nuancí, a přitom zůstává kompaktní. Shakespearův příběh o Macbethově cestě k moci splynul ve velkou krvavou skvrnu na pozadí zbořeniště. Atmosféru industriálního torza dokresluje vedle působivé výpravy také hudební podkreslení skupiny Laibach a znepokojivé chvění na jevišti vyluzovaných zvuků didgeridoo.

Inscenace Lampionu dokazuje, že loutkové divadlo není synonymem líbivých pohádek pro děti. Zdejší Macbeth je nevšední inscenací a slibuje silný zážitek, ze kterého se divákovi do paměti na dlouho vryje intenzivní pocit, těžko slovy popsatelná macbethovská nálada.

Libreto k dlouho ohlašovanému plzeňskému Macbethovi vytvořil Libor Vaculík. Zachoval shakespearovský příběh a odklonil se jen v několika detailech, například přikomponoval postavu šaška. Vaculíkovu světelnou a režijní koncepci doplnila choreografie šéfa baletního souboru Jiřího Pokorného, pro nějž to byl celovečerní debut. Hudební podklad, za nějž inscenátoři zvolili Verdiho stejnojmennou operu se ukázal jako částečně svazující. Zpívané pasáže si chtě nechtě vynutily ilustrativní pohyb, aby diváci pochopili, která postava právě "mluví". Občasné výkřiky nebo věty herců na jevišti naživo pak působily poněkud nepatřičně, až směšně. Určitým omezením je i pro balet příliš malé jeviště Komorního divadla, které se režie snažila rozšířit do hloubky a dolů do orchestřiště, jež mělo představovat spletité chodby nitra paláce. Strohá, ale působivá scéna Jana Duška představila dějiště jako architektonicky neurčité, které může značit cokoliv. Původně bílé plátěné stěny paláce jsou postupně odstraňovány, až se objeví holá mřížová konstrukce asociující vězení rozprostírající se náhle všude kolem. Podobně mřížová, z provaziště zavěšená koruna se během představení postupně mění ve větší. Nejprve je pouze odznakem královské hodnosti, nakonec ale nabývá obludných rozměrů, spouští se k zemi a připomíná spíše vězení či jakýsi výběh. Dalším nosným scénickým symbolem je trůn, který s odvíjejícím se příběhem také "roste". V úvodu vidíme na prosté scéně jen poněkud nepatřičnou dětskou židličku. Když je Macbeth na vrcholu své moci, snaží se zoufale přimknout k opěradlu obludně velkého, též mřížového trůnu. Lady Macbeth kráčí po "schodišti" ze zvětšujících se židlí, na jehož konci dobrovolně skáče do temnoty s oprátkou na krku.

Inscenace prozrazuje režisérovu charakteristickou ruku ve volbě silného příběhu, efektních kostýmech a propracovaném light-designu. Na rozdíl od nedávné Lucrezie Borgie ale nebalancuje na hranici vkusu, dokonce si ani v Shakespearem předepsaných vraždách nijak zvlášť nelibuje. Především v druhé polovině trochu překvapivě pracuje s jednoduchými, ale silně působivými symboly. Plzeňská inscenace Macbetha by mohla přitáhnout do divadla nejen ortodoxní fanoušky baletu. Libor Vaculík umí zkrátka na jevišti vykouzlit přitažlivou podívanou.