Dvě novinky mladoboleslavského divadla – recenze

02207683.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02207683.jpeg

Posledními dvěma premiérami této sezóny mladoboleslavské divadlo znovu žánrově rozšířilo repertoár. Během čtrnácti dnů uvedlo premiéru Zločinu v posázavském Pacifiku v režii Ondřeje Havelky a Nebezpečné vztahy v režii Pavla Kheka.

Zatímco Zločin v posázavském Pacifiku, původní dílko Martina Vačkáře a Ondřeje Havelky, které vzniklo ve spolupráci s pražským Kalichem a doplnilo mladoboleslavský soubor několika výraznými hosty, v Nebezpečných vztazích se objevili převážně herci domácí.

Zločin v posázavském Pacifiku přiznaně využívá principu divadla na divadle, prolíná se v něm několik rovin vyprávění, zasazených do idylické doby oblíbeného Havelkova období první republiky, Nebezpečné vztahy se zaměřily na historizující nadsázku, odehrávají se v kulisách 18. století. Oba projekty tak v nadsázce mapují konkrétní dobu a vztahy v ní, ale zároveň poukazují na aktuálnost určitých typů lidského chování v daných situacích.

Havelkova inscenace plánovitě vychází z pokleslých žánrů, které hravostí a soustředěnými výkony herců povyšuje do roviny inteligentní zábavy. Rámec vyprávění je jednoduchý, do kontrastu staví svět městské umělecké smetánky a tehdejší módy trampingu – lidé z města si ventilují návratem k přírodě a doslova kmenovým rituálům osady to, co jim město nedává.

Zábavně scénicky pojednané jsou samotné cesty posázavským Pacifikem, odkud hrdinové „vystupují“ do retrozáběrů, ilustrujících jejich vyprávění. Setkáme se tu s bizarními postavičkami – režisérem sentimentálních filmů (Bob Klepl), schizofrenní manželskou dvojicí (v bleskových proměnách obě části dvojice zvládá Martin Zbrožek), dvojroli otravné manželky a filmové divy si s gustem zahrála Jarka Kretschmerová.

Hlavní hrdinkou je ovšem městská slečinka Petry Nakládalové, která se po vzoru romantických hrdinek rozhodne dokázat svou samostatnost ročním pobytem v osadě. Zde samozřejmě najde své štěstí, a to v podobě Amerikána, dobrodruha Tima Petra Halíčka.Spíše než o samotný příběh jde o vrstvení zábavných, lehce sentimentálních situací, jimž dodávají to správné koření dobové šlágry v provedení živého orchestru, a svižné choreografie. Nejedná se tedy o žádné „velké umění“, ale zábavnou, hravou inscenaci, která diváky příjemně naladí.

Nebezpečné vztahy naopak jisté umělecké ambice mají. Ze současného pohledu vysoce stylizované libertinské prostředí 18. století, kde je společenská přetvářka základním principem života vyšší společnosti, zatímco v soukromí se odehrávají velmi rafinované erotické hrátky, má v sobě zároveň silný kritický osten. V zdánlivé idyle tohoto sofistikovaného světa vycítíme v podtextu groteskní škleb a zároveň existenciální smutek.

Mezi řádky poukazuje příběh nejen na obecnou zkaženost, ale i to, že v takovém prostředí se nedaří obyčejným lidským citům. Jsou nahrazeny intrikami a krutými hrátkami. Milostný, ale i společenský souboj markýzy de Merteiul Lucie Matouškové a vikomta de Valmont Petra Halíčka v sobě nese zvláštní kombinaci ironického, pokřiveného myšlení a zároveň hluboké skepse. Do kontrastu staví režisér příběh dvou pubertálních dětí – Cecilky Magdaleny Hniličkové a Dancenyho Matouše Rumla, kteří se umění přetvářky a velké společenské hry teprve učí.

Ale jako by se právě jejich příběh ozřejmoval, proč jsou markýza a vikomt takoví, jací jsou. Možná, že před lety byli stejnými nevinnými, lehce znuděnými dětmi, které se pod vlivem společenského tlaku dostali tam, kde jsou – tedy do stavu naprosté citové vyprahlosti, v níž je opravdový cit pro smích.

O to více si pak divák může vychutnat scénu milostného vzplanutí cudné paní de Tourvel (hraje ji Svatava Milková) k Valmontovi. Zatímco expresivní, ale neosobní erotická objetí a spotřební sex se v jiných případech odehrávají doslova „in natura“, v tomto případě vytvořili herci výrazně stylizovanou, bezdotykovou scénu, kdy se v milostném aktu vznášejí na šálách vysoko nad hlavami diváků. Tato scéna nejenže prokázala výjimečné pohybové dispozice Petra Halíčka a Svatavy Milkové, ale zároveň svou poetickou nadsázkou vnesla do hry citovost a až tragickou dojemnost.

Mladoboleslavské divadlo tak znovu prokázalo, že snaha vycházet vstříc vkusu publika nemusí znamenat pokleslost, ale možnost nabídnout hercům výrazné umělecké úkoly a divákům vkusnou zábavu.