Dva světy Montezumy a Cortése

Jejich vojenské založení a potřeba rozsévat vlastní pohled na život a svět silně působila na ostatní. Kultury se bohužel kácely jako modly v posvátných hájích, ale k určitému prolínání civilizací došlo. O všem vypovídá opera Montezuma v Národním divadle a výstava Aztékové v Náprstkově muzeu v Praze.

"Příští ráno jsme vyšli po široké silnici a pochodovali do iztapalapy (jezerní oblasti). A když jsem spatřili velká města vybudovaná na vodě a další na suché zemi a rovné, vyvýšené silnice vedoucí do Tenochtitlánu, byli jsme ohromeni. Toto velké město s cues (chrámovými pyramidami) a budovami vystavěnými z kamene a tyčícími se nad vodní hladinou vypadalo jako vidina z příběhu o Amadisovi. Někteří z našich vojáků se dokonce ptali, zdali toto vše není jen sen. Není divu, že se mi tento zážitek vryl hluboko pod kůži. Bylo to tak úžasné, že nevím, jak popsat první dojmy z věcí dosud nevídaných, o kterých se mi nikdy nesnilo." Tak popsal voják Bernal Díaz del Castillo svůj zážitek při seznámení se s jinou kulturou, která už po pár měsících byla rozvrácena. Lorenzo Ferrero, italský skladatel, si podobné věci při komponování uvědomoval. "I dnes se potkáváme s problematickým porozuměním jiným kulturám. Pět set let starý mýtus o španělském dobytí Mexika je provázen pocity viny - setkání kultur mělo být mírumilovnější." Proto svou operu napsal jako sen současné mladé dívky, která se díky nadpřirozenu stala tlumočnicí dvou těžko pochopitelných světů. Ale protože se děj nedrží přesných historických faktů, má spíš postmoderní podobu.

Radka Fišarová v opeře Montezuma|foto: narodni-divadlo.cz/

Z pódia proto zní aztécký jazyk, španělština a nová lingua franca - angličtina, která se má pokusit umožnit vzájemné pochopení všech. To jakoby nekoresponduje s monumentální výpravou s dvěma stovkami účinkujících. Světla a dobře propracovaná scéna výborně vytvářejí fantazijní prostředí. Prostor se neustále variuje díky černým panelům na jevišti, plochy se vykrajují díky promyšlenému nasvícení, ale občas jakoby omylem na scénu přicházejí velmi hmotné rekvizity. Co má jistě výbornou kvalitu, jsou pěvecké výkony Ivana Kusnjera v roli Cortése a Jozefa Kundláka v roli Montezumy, který silně působí osobitým dramatismem. Muzikálová zpěvačka Radka Fišarová svým krásným hlasem zaplňuje scénický prostor, ale bohužel zpívá s mikroportem, což je v operním představení trochu nepřípadné. Překvapivě dobře se přizpůsobila dispozicím Národního divadla i Pražská komorní filharmonie. Jako by se ale nad celým projektem vznášel velký otazník: proč tak náročná inscenace jen ve třech připravených provedeních? Trochu se tu ztrácí smysl konání.

Určitě pochopitelný význam ale má doplňující výstava v Náprstkově muzeu. Můžete si ověřit reálie období setkání Starého i Nového světa, a vše si doplnit i stálými expozicemi amerických kultur. Zmiňované pozoruhodné aztécké stavitelství se prezentuje modelem Templo Mayor z Tenochtitlánu, kde na vrcholku v chrámech se odehrávaly obřady velmi podobné divadelnímu představení. Aztéčtí kněží měli rozsáhlé umělecké a technické schopnosti, které můžeme obdivovat i na dalších exponátech. Faximile dvou staroaztéckých kodexů (Bourbonského a Borgia) jsou dochovány v polychromně iluminované verzi. Piktografické písmo na nich se spíš podobá symbolům, vytvářejícím samostatné příběhy, oslovující nás i přes hlubiny věků. Viditelně jejich tvůrci vstřebávali i nové, hispánské podněty, ale později se už další nevytvářely. Jednotlivé artefakty jsou umístěny, dá se říci, velmi příhodné. Kamenné a keramické plastiky jsou jakoby rozhozeny po ploše, což vystihuje roztříštění vzpomínek na ně. Lépe si pak uvědomíme promyšlenost formy opery Montezuma, protože v dnešní chaotické době můžeme vnímat spíš jen nepravidelné ozvy kdysi jasných slov, obrazů a poselství.

Výstava Aztékové v pražském Náprstkově muzeu|foto: Náprstkovo muzeum Praha

Propojení s výstavkou nakonec naznačuje další rozměr projektu Národního divadla. Pokud se snaží být velkým evropským divadelním stánkem, na zpracování podobných témat má právo. Montezuma se sice zdá být úkrokem od koncepční dramaturgie, ale zkrátka reaguje na světové dění v umělecké oblasti. Teď sice veškeré očekávání k sobě strhává Prsten Nibelungův, který má brzy premiéru svým prvním dílem. Přesto velké projekty otevřené mezinárodním tématům dodávají naší první scéně prestiž a podporují tvořivou spolupráci. Mohou vypovídat i o tom, jak plodnou se stává spolupráce civilizací a kultur, které se snaží porozumět si a vyjít si vstříc.