Dusilovic Lenka, Marek, Irena – zpívala celá rodina

15. prosinec 2016

Od prvních hudebních krůčků Lenky Dusilové, spojených s folkem a Rodinným sdružením Prcek, k jejím současným projektům. Nahrávky z rodinného archivu kometují i starší bratr Marek a maminka Irena.

Marek se věnuje hudbě stále, vydal dvě alba a vystupuje se svou kapelou Marek Dusil Blend. Hudba je mu ale koníčkem, kterému se věnuje vedle zaměstnání u Českých drah.

Maminka Irena Dusilová od mala zpívala a učila se na housle. Začínala v kadaňském Kladivadle, ze kterého se pak vyvinulo profi divadlo v Ústí nad Labem. Rozběh její dráhy pak zbrzdily existenční starosti po narození syna, své vlohy předávala dětem.

Pro samé povídání nezbylo moc času na hudbu, ale o to byly rozhovory bohatší. Rámují je dvě ukázly z méně známého, živého alba souboru Baromantika, nahraného v listopadu 2012 v pražském Café v lese, protože Lenka nás pozve na vánoční koncert do Paláce Akropolis na pondělí 19. prosince. A tam budou baromatnické písničky znít asi podobně. I když - vánoční koncert bude mít řadu bonusů, o tom blíže v pořadu. Snad zbyde časi i na písničku Marka Dusila, který měl na Lenčin hudební vývoj zásadní vliv.

Lenka Dusilová měla zajímavou hudební průpravu už během dětství a zdá se, že z ní stále čerpá. Málokdo by však odhadl, že na počátku byl folk a folku příbuzná hudba. S rodinou jezdili na vandry, kde se hodně zpívalo, vozili sebou kytaru, navštěvovali folkové, country a trampské přehlídky, jako byly Dostavník nebo Porta. Trávili čas společným muzicírováním na různých party doma nebo u táboráku.

Lenka pak chodila na hodiny klasické kytary v Lidové škole umění v Karlových Varech, ale největší vliv měl na ni měl, jak přiznává, bratr, kterého se snažila napodobovat.

Irena Dusilová: Já jsem kdysi, v těch 60. letech jako mladé děvče, odebírala knižní klub, Klub přátel poezie, takže jsem měla doma hodně knih s básněmi. Měli z čeho vybírat kvalitního. Marek si to hledal, Lenka pak po něm.

Marek Dusil: Pročesával jsem knihovnu, zhudebňoval jsem básničky ze sbírek, co mělo dobrý rytmus, dobrý rým. Takhle jsem dal dohromady asi 10 svých prvních písniček, které jsem měl ve zpěvníku pro sebe. Neměl jsem touhu přehrávat to veřejně, ale doma jsem s tím samozřejmě obtěžoval, to je fakt…

Lenka Dusilová a Baromantika

Lenka Dusilová: Bráška pro mě byl trochu jako otec, vždycky jsem k němu v dětství vzhlížela, starší brácha – ochranitel. Sdílely jsme spolu pokojíček, ale když bratr mluví o svém kytarovém hledání a profilování, tak dodneška nejsilněji vnímám to, že nějakým způsobem improvizoval, rozechvíval různě struny, hledal akordy s prázdnými strunami, tak to ve mně vzbudilo touhu to zkoušet taky.

Ve zhudebňování básniček jsem se po něm taky opičila, lustrovala jsem po něm knihovnu, a básničky, nad kterými byly napsané akordy, jsem se pokoušela zhudebňovat po svém. Mně se to hrozně líbilo, tak jsem to chtěla zkoušet taky.

Křest ohněm sólového vystupování Lenky Dusilové se odehrál v jejích necelých deseti letech na prosincovém festivalu folk, country a trampské hudby Habartovská nadílka.

Irena Dusilová: Přihlásil ji Markův kamarád, který byl z Habartova. Měla zazpívat dvě písničky. Starý kulturák, houfy lidí, ona tam, prcek za kytarou pomalu není vidět. Tak zapomněla slova…

Lenka Dusilová: Hrála jsem písně, co jsem zpívala u táboráku, i Zvoníka… Začala jsem zpívat a teď jsem dostala trému, a jak jsem zpívala „nahoře na věži houpá se“, tak jsem si zaboha nemohla vzpomenout, co se tam houpe! Takže jsem zastavila a přemýšlela, jestli mám zdrhnout, nebo co mám udělat. A pak jsem řekla „promiňte“. Někdo zatleskal a zařval „to nevadí, hraj dál“. Tak to byl docela zásadní moment. Protože už bych se nikdy nevrátila, kdybych zdrhla.

Irena Dusilová: Ona začala znova a perfektně to odehrála.

Poslechněte si ukázky z dochovaných záznamů Rodinného sdružení Prcek z let 1989–90:

V období 1985 – 87 vystupovala Lenka Dusilová s folkovou skupinou Walchaři. Píseň Brouček nahrávek pochází z jejich repertoáru. Zde ji ale slyšíme v podání rodinného sdružení. Dalším důležitým krokem bylo první společné vystoupení s maminkou, v době, kdy byl bratr Marek na vojenské službě (1985-87).

Odrazovým můstkem byla zhudebněná básnička Adolfa Heyduka Štěstí! Co je štěstí? (… muška jenom zlatá). Na toto vystoupení na festivalu Loketský kotlík, po návratu Marka Dusila z vojenské služby na podzim 1987, navázalo tříleté společné působení Rodinného sdružení Prcek. Krátká doba, ale Lenku velmi ovlivnila.

Marek Dusil: Bavil mě melancholický repertoár, mollové akordy a ten trojhlas tomu mohl dát další rovinu. Když jsme si vymysleli dobrý trojhlas a zvukař to dobře nazvučil, dal tam pěkný hal, vznikl až máchovský model.

Lenka Dusilová: Bratrovy skladby mají temný nádech, nemá to takovou tu státní kulturu, jako je třeba „Balada“ od Halase nebo "Zvony". To jsou pro mě tak silné věci, asi jsem tou atmosférou dodneška zasažená, v tom cítím nějaký to zrození mě, v té temnotě, v té melancholii, mě to vždycky přitahovalo.

V tomto období, v roce 1988, tedy v době, kdy syn Marek měl již vlastní domácnost, došlo k přestěhování Ireny Dusilové s dcerou Lenkou do Prahy. Přispěl k tomu i zájem Kulínských vzít Lenku do sboru Bambini di Praga, poté co jim jeden z pražských známých pustil nahrávku s Lenčiným zpěvem.

Teprve potom (1991 – 95, od 15 let) následovalo účinkování se skupinou Sluníčko, spolupráce s Davidem Kollerem a skupinou Lucie (1994 – 97, od 18 let), skupina Pusa (od 1996), spolupráce s Čechomorem a dále vlastní projekty, vrcholící Eternal Seekers a Baromantikou.

autor: Aleš Opekar
Spustit audio