Dramatizace románu Petera Stamma Agnes v Divadle Komedie - recenze

27. září 2011
02444939.jpeg

První premiérou poslední sezony Divadla Komedie je dramatizace románu švýcarského spisovatale Petera Stamma Agnes, na níž se podíleli dramaturgyně Viktorie Knotková a německý režisér Alexander Riemenschneider.

Literární útvary, které se v dnešní době ocitají na scéně stále častěji, mají mnohá úskalí. Příběh je vyprávěn, nikoli prezentován v dialozích, a tím se scénickému ztvárnění vzpírá. Spíše nežli o zprostředkování textu jde tedy o evokování určité atmosféry. A právě o to se inscenace Alexandera Riemenchneidera AGNES pokusila. Symbolem, který ještě před začátkem zaujme, jsou výrazné bílé mraky, které se v průběhu hry zvolna snášejí blíže a blíže zemi, jako by stále více zastiňovaly realitu a měnily ji v jakousi mlžnou fikci. Právě o prolínání reality a fikce, o rozostřených hranicích mezi nimi, ale i dobrodružství tvorby a jejím (v tomto případě zhoubném) pronikání do skutečnosti tu jde. V komorním dramatu sledujeme příběh Agnes a jejího bezejmenného partnera, ale i pokus o jeho románové ztvárnění.

Na počátku vidíme na prakticky prázdné scéně ženu ležící naznak. Zda je mrtvá, nebo jen sní, divák neznalý literární předlohy netuší. Příběh o setkání dvou osamělých duší a jejich vzájemném prolínání je v podstatě banální. Ona studentka, on neúspěšný spisovatel se seznámí v knihovně, zažijí krátké okamžiky štěstí, ale vzápětí se do jejich vztahu začne vkrádat nuda. Agnes navrhne svému partnerovi, aby napsal příběh o ní. Oba se do této hry ponoří, Agnes stále opravuje partnerovu představu o ní a o jejich vztahu. Ukazuje se, jak každý vidí stejné situace jinak, dává důraz na jiné věci, přikládá jim jiné motivace. Do psaní (neboť oba chtějí napsat román) však nakonec zabřednou natolik, že začnou předjímat pokračování příběhu. Tak vznikají nejprve skrytě, posléze pregnantně konfliktní situace. A hranice mezi realitou a fikcí jsou stále nejasnější. Divák jen velmi těžko rozeznává, jak to doopravdy bylo. Těhotenství Agnes, zprvu mužem odmítané, se mu nakonec do románu hodí, ale dítě se ve skutečnosti nenarodí. Jestliže spisovatel na konci oznamuje Agnes je mrtvá. Zabil ji tento příběh (těmito slovy Stammův příběh začíná), můžeme se jen domnívat, zda je to smrt literární, či skutečná. Přikloníme se nakonec k tomu, že příběh dvojice skončil „jen" vzájemným odcizením a rozchodem.

Postmoderní zapouzdřenst příběhu ovšem klade inscenátorům pasti ve formě lineárnosti příběhu, v němž se jen tam objeví vlnka nějakého vzrušení či vybočení. Zvolený ping-pong slov a vět, kterými se protagonisté obracejí častěji k publiku nežli k sobě navzájem, prolínaný množstvím převlékání, které se děje přímo před očima diváků (mimochodem, právě častá - byť ne úplná nahota - do inscenace vstupuje jako nezaměnitelný prvek německého vidění moderního divadla). Oba herci - Ivana Uhlířová a Martin Pechlát - si s tématem dokážou pohrávat, proměňovat své postavy, ale omezením je jim právě volnost daná samotným příběhem - mohou být kýmkoliv, může se stát cokoliv, všechno je tedy stejně důležité, a tudíž zaměnitelné. Celý příběh takpřipomíná jen lehce zvlněnou krajinu bez zapamatovatelných vrcholů. Od herců je to poctivě, solidně odvedená práce, hlubší divadelní zážitek (či prožitek) ale bohužel nepřináší.

Spustit audio
autor: Jana Soprová