Dramatizace Dostojevského povídky Něžná v Divadle U stolu – recenze
Jednu z tzv. fantastických povídek Fjodora Michajloviče Dostojevského uvedlo v původní dramatizaci brněnské Divadlo U stolu. Inscenaci Něžná režijně připravil hostující Ivo Krobot, který napsal také scénář, a to přímo pro hereckou dvojici Petra Bučková a Jan Kolařík.
Výchozí situaci brněnské inscenace asi nejlépe charakterizuje věta, kterou napsal sám autor v úvodu ke své povídce Něžná: Představte si muže, jemuž doma na stole leží žena, která před několika hodinami spáchala sebevraždu skokem z okna. Tato situace působí možná až morbidně, leč ukazuje typického Dostojevského v jeho snaze proniknout ke složitým psychologickým pochodům lidského nitra.
Režisér Ivo Krobot se dramatizací povídky Něžná vrátil k tématu své diplomové práce z roku 1978, v níž se pokusil postihnout smysl i kompoziční zvláštnosti Dostojevského prózy. Poté, co šokuje diváka výchozí situací, vrací se k osudům ústřední dvojice v retrospektivách.
Vypravěčem a protagonistou příběhu je stárnoucí majitel zastavárny, jenž v koláži vzpomínek a přemítání odhaluje genezi svého vztahu k mladé dívce, do níž se bezhlavě zamiloval. Prostá a na manželství nepřipravená dívka však v nerovném svazku trpí a východisko nalezne až v aktu sebedestrukce.
Inscenace je založena na jevištní obraznosti a stylizovaném pohybu obou aktérů. Jan Kolařík v úloze zastavárníka a Petra Bučková jako Něžná vytvářejí postavy duševně nevyrovnaných jedinců, jejichž jednání nemá vždy logickou motivaci.
Hraje-li se více než devadesátiminutová inscenace bez přestávky a ve dvou lidech, přicházejí ovšem i hluchá místa, zvláště když má představení potíže s temporytmem. Navzdory zdlouhavému utrpení je Kolaříkův zastavárník poměrně mnohotvárná figura, která se na jedné straně snaží upřímně pochopit smysl toho, co se stalo, na straně druhé ale své chování omlouvá a vinu svádí na jiné. Rozporuplnost tohoto hrdiny podporuje i polymorfní podoba jeho výpovědí, jež střídají formu vnitřního monologu a reálné, hlasité promluvy, která se obrací k Něžné či k publiku.
Prolínání narativních postupů i různých časových rovin by přitom mohlo být dostatečně silným zdrojem diváckého zážitku, leč režisér chtěl zřejmě ještě cosi navíc. Dostojevského text v překladu Emanuela Frynty prošpikoval písňovými texty, jež jsou variacemi na básně Sergeje Jesenina v převodu Jana Zábrany. Původní hudbu k nim složil Zdeněk Kluka a zazní také motivy z hudby Igora Stravinského nebo Sergeje Rachmaninova.
Vedle neotřelého hudebního doprovodu a pohybových stylizací poutá pozornost scénografické řešení Jana Konečného, který do centra hracího prostoru umístil dlouhý variabilní stůl. Ten představuje nejen nezbytné vybavení zastavárny, ale i symbol vytouženého rodinného soužití či klidného domova. Ve chvíli, kdy dochází k jeho nelítostné destrukci, hroutí se také naděje na urovnání manželských sporů.
Krobotova dramatizace Něžné navazuje na dobré tradice Divadla U stolu, které oživuje sugestivní prostor brněnské Sklepní scény originálními inscenacemi. Jakkoli tentokrát není dominantou představení precizní mluvené slovo, ale spíš stylizovaný pohyb, jde o úctyhodný pokus o vyjádření osobité poetiky kvalitní literární předlohy.