Dotkněte se s námi zvuku, říká šéfdirigent PKF – Prague Philharmonia Emmanuel Villaume

14. září 2018
Emmanuel Villaume

Španělský sál Pražského hradu bude v pátek 14. září od 19:30 patřit orchestru PKF - Prague Philharmonia. Na programu koncertu, kterým těleso vstoupí do své jubilejní 25. sezóny, jsou skladby Maurice Ravela, Maxe Brucha a Ludwiga van Beethovena. V čele předního českého tělesa stane jeho šéfdirigent, Emmanuel Villaume.

Jak vnímáte současnou pozici orchestru PKF - Prague Philharmonia v kontextu české a evropské kultury?

Myslím, že je to velmi pozoruhodná instituce, na kterou jsou Pražané hrdí. A mají k tomu velmi dobré důvody. Identita orchestru vychází samozřejmě z vize, kterou měl Jiří Bělohlávek, a zakladatelé orchestru, jeho první hráči. A tou je duch preciznosti a lásky k hudbě. A když se za tím skoro čtvrt stoletím ohlédneme, zjistíme, že PKF - Prague Philharmonia si drží svůj standard, který je interpretačně velmi vysoko. A my se pokoušíme ty hodnoty, jako je například specifický zvuk, barevnost, frázování nebo soudržnost udržovat i nadále. I svou osobností se pokouším přinést do orchestru nové impulsy. A společně se nyní nacházíme ve tvůrčí atmosféře entusiasmu, je tu ryzí energie spojená s velkou disciplínou. A i strukturálně je nyní orchestr ve velmi pozoruhodné situaci. Jsme podporováni Ministerstvem kultury i Hlavním městem Praha, a naši činnost musíme nejen obhájit, ale i podpořit dalšími aktivitami, jako jsou například koncerty v zahraničí nebo nahrávky. A to je pro nás velmi důležité.

PKF - Prague Philharmonia

Vstupujete do své 4. sezóny v čele orchestru. Pojďme se za těmi třemi předchozími sezónami krátce ohlédnout. Jaký vztah jste si během nich s hráči vytvořil?

Ačkoliv má tento orchestr velmi rozsáhlý repertoár, udržuje si stále ducha komorní hry. A to ve smyslu vzájemné spolupráce, která je velmi interaktivní. A to se odráží i ve vztahu šéfdirigenta s jednotlivými hráči. A myslím si, že pak máme i společnou radost z hudby. A to se odrazilo zejména na našem loňském turné po Americe, kdy jsme společně koncertovali s rozsáhlým repertoárem v těch největších amerických sálech. A to byla opravdu krásná spolupráce, kterou jsme zásadním způsobem konsolidovali náš umělecký vztah. A to v duchu disciplíny, konfrontace, objevování nového… Zároveň ale nedošlo k opotřebení, k něčemu, co by vedlo k únavě, fádnosti, rutině. Já sám vnímám různé impulsy od členů orchestru a díky nim se jako hudebník měním, rozvíjím. Společně zkrátka objevujeme nová umělecká teritoria.

Premiéra nové inscenace Smetanovy Libuše v Národním divadle. V roli bájné kněžny se představí Dana Burešová

Dana Burešová (Libuše)

Smetanova Libuše je jedním ze symbolů české národní kultury. Nikdy se neměla stát součástí běžného operního repertoáru a dodnes je uváděna téměř výhradně při slavnostních, nebo jiných mimořádných příležitostech. Novou inscenací si Národní divadlo připomíná 100. výročí české státnosti.

Jak se vám daří kombinovat vaše umělecké závazky, kterých opravdu není málo, s povinnostmi v Praze?

Je běžné, že umělečtí šéfové čas od času podnikají určité exkurze i mimo prostředí své domovské instituce. A zvlášť v dnešní době jsou tyto cesty velmi důležité. A já si myslím, že všechny zkušenosti, z mých projektů a angažmá mimo Prahu, které vnímám jako hodnoty, mohu pak u PKF - Prague Philharmonia zúročit. Moje zahraniční působení mi přináší také důležité kontakty, ať už s konkrétními sólisty, orchestry nebo institucemi. Nejsem sice v Praze tak často, jak bych si přál, ale i tak se umělecky podílím na velké části koncertů této sezóny. A jsem u orchestru velmi často i při řešení například otázky nástrojů, turné a podobně. Takže si myslím, že jde o rovnováhu, která je transparentní. Také si nemyslím, že by bylo vhodné, abych tady dirigoval všechno a pořád. Pro zdravý umělecký růst orchestru je důležité, aby s ním na koncertech pracovali také jiní dirigenti.

Jubilejní 25 sezóna orchestru PKF - Prague Philharmonia má podtitul „Dotkni se zvuku". To dává velký prostor fantazii. Co si pod tím můžeme představit?

Ten podtitul může každý vykládat jinak. Myslím si, že dnes nás hudba obklopuje prakticky všude. Najdeme ji v počítačích, v restauracích, v letadle, ve vlaku nebo na ulici… Ale ve finále s hudbou nemáme ten správný, opravdový kontakt. A ten vám zprostředkuje na koncertech náš orchestr, jehož členové hrají celou svou duší, celým svým srdcem živou hudbu. Je to tedy pro posluchače přímá zkušenost, konfrontace se zvukem, s hudebníky. Máte tady tedy bytosti, které, žijí, dýchají, jsou plné emocí, které „tady a teď“ ze sebe vydávají po umělecké stránce to nejlepší. A jestli se na tom budete chtít spolupodílet, jste srdečně zváni, přijďte se společně s námi dotknout zvuku.

PKF - Prague Philharmonia, Emmanuel Villaume

Jaké budou repertoárové, dramaturgické dominanty té jubilejní 25. koncertní sezóny orchestru PKF Prague Philharmonia?

Je to sezóna, která je myslím velmi dramaturgicky vyrovnaná. V jejím centru jsou díla, která odpovídají srdci repertoáru našeho orchestru, tedy díla z období vídeňského klasicismu, Mozart a Beethoven. Ale všechny koncertní programy jsme sestavovali tak, aby na nich byla patrná určitá konfrontace mezi evropskou a světovou hudbou, takové určité „výměny". Nemůžeme pochopit Wagnerovu hudbu bez znalosti hudby Glucka, a nemůžeme pochopit Debussyho bez znalosti Wagnera. A to jsou věci, které mne nesmírně zajímají. V květnu například přivítáme dirigenta Harryho Bicketa, obrovského specialistu na barokní a klasicistní repertoár, se kterým symbolicky překročíme někdejší hudební hranice Vídně a Paříže. Na repertoáru koncertu bude Beethovenův balet Stvoření Prométheova, který bude postaven do konfrontace s díly Rameaua a Glucka. A něco podobného zažijeme při dubnovém koncertu pod taktovkou Davida Newmana. Na programu budou díla Stravinského a Schönberga v kombinaci s díly Johna Williamse a George Gershwina. Tam si jako hrdí Evropané uvědomíme, že na americkou hudební kulturu nelze nahlížet s despektem. Že jo to zkrátka něco kvalitního a je jedno, že to pochází z opačného konce světa.

Zločin, trest a diváci jako soudci. Tajný život Friedmanových nás konfrontuje s temnou realitou

Tajný život Friedmanových

Inscenace, ve které jsou diváci uvedeni do středu událostí, vytvořil v krakovském Teatru Ludowem režisér Marcin Wierzchowski. Inscenace Tajný život Friedmanových je inspirovaná dokumentárním filmem Andrewa Jareckiho Vše o Friedmanových, ve kterém se autor věnuje příběhu rodiny, jejíž členové byli obviněni ze zneužívání dětí. Představení Tajného života Friedmanových bylo uvedeno na festivalu Divadlo v Plzni.

V koncertních programech, které dirigujete, se často setkáváme s vokálními sólisty. Bude tomu tak i v příští sezóně?

Ano, ale jen částečně. Minulá sezóna byla na lidský hlas přímo tematicky zaměřena, jubilejní sezóna se ponese, jak už jsem zmínil, v duchu určitého vyvážení. Rád bych posluchače upozornil například na Faurého Requiem, které zazní v červnu příštího roku v Rudolfinu pod mou taktovkou. A to na závěr koncertní sezóny. Jako sólisty jsem pozval Kateřinu Kněžíkovou a Adama Plachetku. Toto dílo je zcela výjimečné a mám k němu velký vztah. V jednom z koncertů přivítáme také sopranistku Ailyn Pérez. Ta se v lednu představí v repertoáru, který pro ni není zatím typický. Vůbec poprvé ve své kariéře si zazpívá Straussovy Čtyři poslední písně. Myslím, že všechny koncerty, které orchestr PKF - Prague Philharmonia v příští sezóně představil, stojí za pozornost, protože všechny budou mimořádné.

Na programu koncertu 14. září ve Španělském sále Pražského hradu je skladba Maurice Ravela Má matka Husa, a dále Houslový koncert číslo 1 g moll Maxe Brucha se sólistkou Sarah Changovou a Symfonie číslo 4 B dur Ludwiga van Beethovena.