Došlo mi to v autobuse v Nepálu. Portrét Stephana Micuse, poutníka hudebními kulturami

17. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pavel Klusák

Multiinstrumentalistu, zpěváka a jedinečného autora vlastní hudební dikce Stephana Micuse představuje Pavel Klusák u příležitosti vydání alba Winter’s End. V hodinovém portrétu komentuje Micusovu hudbu z let 1977–2021. 

Stephan Micus se narodil v roce 1953 v Německu a první cestu do Orientu podnikl jako šestnáctiletý. Fascinuje ho rozmanitost hudebních kultur z celého světa. Micus začal podnikat jakousi osobní tvůrčí a duchovní cestu, což koneckonců souznělo s charakterem sedmdesátých let. V 60. letech se ještě věřilo na koncepty hnutí a komunit, dekáda se ale rozplynula do deziluze a lidé v 70. letech se orientovali spíš na osobní rozvoj, od rozšíření jógy a meditace až k začátkům ambientní hudby. Stephan Micus procestoval prakticky všechny asijské a evropské země, Afriku a Ameriku. Studoval s místními mistrovskými hudebníky a naučil se hrát na řadu tradičních nástrojů, z nichž mnohé nebyly v západním světě známé. Micus nehraje na tyhle nástroje tradičním způsobem, ale zná jejich ducha a rozvíjí jejich nové hudební možnosti v souladu s jejich vnitřní podstatou. V mnoha skladbách, které sám interpretuje, kombinuje nástroje, které spolu dosud nikdy nezazněly.

Před několika lety při cestě autobusem v Nepálu mi náhle svitlo, jak by měla vypadat dokonalá hudba,“ vypráví Stephan Micus v jednom rozhovoru. A pokračuje: „Byl to nesmírně silný zážitek. Jeli jsme údolím v poměrně nízké nadmořské výšce, možná čtyř až pěti set metrů. Krajina tu byla velmi úrodná. Byla tu rýžová pole, vodní buvoli, děti, stromy, papoušci a barevné vesnice plné živého života. Za tím vším bylo vidět hory vysoké sedm, osm tisíc metrů, nehostinnou zónu, kde nikdo nemůže žít. Vypadaly jako symbol věčnosti a se svými zářícími sněhovými vrcholy, taky jako symbol čistoty. Tyto dvě věci vedle sebe, barevný život a nedosažitelná čistota a věčnost, někdy jeden dominující, někdy druhý, mi připadaly jako obraz dokonalé hudby. Oba protiklady se navzájem doplňovaly; pole by bez hor nebyla tak zajímavá a hory bez polí zase příliš chladné. Ve své hudbě chci držet oba tyto prvky, lásku k životu, stejně jako dimenzi věčnosti, nedosažitelného. Hudba, která zdůrazňuje pouze jeden z těchto aspektů, je buď příliš sladká nebo příliš chladná. Dokonalá rovnováha se samozřejmě projeví u každého posluchače jinde.“ 

autor: Pavel Klusák
Spustit audio