Dora Kaprálová: Zápisky z korona izolace

Přečtěte si povídku české spisovatelky a dokumentaristky, psanou v izolaci.

Vystoupili jsme ze všednosti života. Ale ten život, nevšední a karanténový, i ten se už pomalu stává rutinou.
Pokud jsem si něco přála, pak nevést si v těchto dnech deník, nenechat po sobě ani stopu záznamu. Od počátku karantény v Berlíně mě provází nutkavý pocit, že s dětmi neprožíváme nic tak výjimečného. Nic, co by v souvislosti se slovy rouška, korona, karanténa stálo za zmínku. Nejsem hrdinkou. Nechodím do nemocnic, nešiju roušky, nestrádám. Vařím a peču, stojím na balkoně, sedím na balkoně, stojím na hlavě, sedím na rukou. Pozoruju naše želvy, zalívám kytky a čtu si, jak se situace vyvíjí v Čechách.

A právě tohle je snad jediné vzrušení těchto dnů: když si povídám přes skype s českými přáteli, vnímám vše „z nouzového stavu v Čechách“ exilově, jakoby za sklem akvária.
Ale kdo to akvárium obývá, kdo v něm bydlí, my, nebo vy?
A jak dlouho na sebe budeme ťukat přes akvarijní sklo?

Podle roušek v ulicích bezpečně poznávám, který Berlíňan je původem Čech. Naše dny jsou jarně neměnné, nějaká ta práce – ne moc – doba si žádá pomalost, domácí škola, oběd, kolovýlet s dětmi do lesa. V lese jsme zabydlely malý palouk. Je to naše lesní domácnost. Holky si vedle klád staví šiškový domeček, já ležím v lánech medvědího česneku a mžourám do slunce. Pak hrajeme na písčité cestě pingpong bez pingpongového stolu a je to vzrušující hra plná vášně.
Jenže tuhle zasutou křehkost života jsem milovala už před koronou, takže ani v tomhle nic nového.

...

Ze somnambulně líného akvarijního světa jsem vystoupila teprve minulou neděli. Od rána svítilo slunce a kamarádka Josefina mě pozvala na hřbitovní oběd. „Co budeš dneska dělat?“ zeptali se mě dopoledne přes messenger mí milovaní z Čech. „Projedu se na kole najíst na hřbitov, celkem praktický cíl,“ odpovídám českým hlavičkám z monitoru. Někdo z nich mi dá lajk, někdo jiný zase srdíčko, pro někoho je můj výlet emotikonem parády. Přemýšlím, zda to hlavičkám nemám víc vysvětlit. Ale pak nad tím mávnu rukou.

Francouzská kamarádka Josefina chystá skutečnou hostinu v zarostlé zahradě napůl zrušeného hřbitova za domem. Hřbitovem se projdeme až po obědě, podívat se, jak jsou na tom brambory, tulipány, hyacinty a šeříky.
Občas se tady ještě pohřbívá, ale spíš jde o území nikoho: důstojná krajina s platanovou alejí a kaplí pravoslavné církve. Keře jsou nesystematicky poházené mezi hroby a uprostřed stojí nedostavěné centrum pro uprchlíky, vedle kterého vznikly improvizované sousedské zahrádky. Zelenině se na hřbitově zatím moc nedaří, zemina je plná těžkých kovů z nebožtíků.
Nedělní slunce ozařuje hroby v jemném, skoro sametovém oparu.
Ležíme a mhouříme oči. A Josefina mi v trávě mezi hroby, tulipány a liliemi vypráví, jak jednoho dne vyhrabala místní hřbitovní liška lidskou kostru...

....

To bylo tak.

Josefina před pěti lety onemocněla rakovinou prsu. A protože je ženou magických schopností a skvělou choreografkou, začala hned promýšlet intimní taneční projekt, ve kterém by se vrátila ke svým francouzským kořenům, zpátky k sobě. Tou dobou vídala z okna své kuchyně hřbitovní lišku. Liška se objevila, hned zase zmizela. Když se objevila, ucítila Josefina bolest v prsou, dosud nepojmenovaný strach z vlastní konečnosti. Lišky prý nosí smrt.
Jednou večer se vracela z listopadové procházky a potkala lišku přímo na ulici před domem. Stála a bez hnutí pozorovala Josefinu. Josefina odemkla domovní dveře, vyšla po schodech do prvního patra, s bušícím srdcem vešla do bytu a zabouchla za sebou dveře. Když se ale o něco později podívala z okna kuchyně na hřbitov, spatřila lišku znovu. Stála za plotem a upřeně se dívala Josefině do očí. Josefina všeho nechala, mechanicky odešla z bytu, šla do dvora, otevřela plechovou branku a vstoupila na hřbitov. Liška se po Josefině sebejistě ohlédla a odcházela směrem k hrobům. Josefina ji mátožně sledovala. A v měsíčním světle pak spatřila obraz, který ji naprosto ohromil: liška si z hrobu za šeříkovým keřem udělala doupě. Josefina vyděšeně utekla domů. Ten obraz nemohla pustit z hlavy.
Když se o pár dnů později vracela odpoledne unavená z ozařování, napadlo ji zajít na hřbitov znovu. Chtěla vidět lišku? Už neví... Lišku nepotkala, zato u liščího doupěte objevila vyhrabanou lidskou stehenní kost. Vzala ten ostatek kostry, zabalila ho do svetru a v nějakém nepochopitelném amoku odnesla tu nohu domů. Dala ji na balkon, zavřela dveře a přes noc napsala celý svůj taneční projekt: příběh nohy, která cestuje ze země do země a zase zpátky. Kost jako symbol zrození...
Když se ráno probudila, nic ji nebolelo, netížilo, jen si připadala poněkud bláznivě. Josefina totiž není žádná ezo-diva, přes své povolání je celkem praktickou ženou z rozkvetlé Bretaně. Došlo jí, že kdyby někdo našel na jejím balkoně ostatek lidské nohy, asi by Josefinu okamžitě poslal do blázince. Navíc si vyguglila, že krádež pozůstatků lidského těla je nezákonná. No zkrátka – Josefina chodila dál na ozařování, bylo jí už lépe, začala realizovat svůj taneční projekt a obden, pak už spíš nepravidelně zkoumala na balkoně dar od lišky.
Lišku tou dobou už nevídala. Přehoupl se Nový rok, leden, únor... Josefina už byla skoro zdravá, když v březnu potkala polského divadelního osvětlovače Zigmunda.
Začali spolu chodit a Zigmund se víc a víc zajímal o to, kde Josefína bydlí a jak vlastně. Josefina Zigmunda pozvala na večeři, ale v den, kdy měl Zigmund přijít, otevřela balkonové dveře a uviděla pod dekou tu stehenní kost. Proboha – co s tou nohou? Mohla se v noci vypravit na hřbitov a lidskou kost tam tajně odnést a pohřbít. Ale co kdyby ji někdo přistihl? Noci byly krátké, koncem dubna si to milenecké dvojice často rozdávaly i na tomhle zpustlém hřbitově. Mohla nohu schovat do skříně, ale co když Zigmund skříň otevře? O tomhle přemýšlela prakticky až do chvíle, kdy se Zigmund objevil ve dveřích s kyticí v ruce a s lahví vína v látkové tašce „bio ist gut“. Josefina nechala nohu nohou a povečeřela se Zigmundem. Pak si Zigmund odešel zakouřit na balkon, a ano, zkraťme to, bledý a roztřesený držel v ruce lidskou stehenní kost a koktal:
„Proboha, proč máš na balkoně TOHLE?“
„Protože noha roste ze země a zase se do země vrací,“ odpověděla Josefina koanem a pokračovala: „Prosímtě, Zigmunde, nešel bys se mnou tu nohu odnést dnes zpátky na hřbitov?“
Katolík Zigmund se vyděsil, utekl od Josefiny, v divadle dal výpověď a do týdne se vrátil ke své polské rodině. Josefina se smála – tenhle detail, že totiž má doma ve Wroclavi tři dcerky a ženu, Josefině zamlčel...

Od té doby Josefina Zigmunda neviděla, ale uzdravila se a dál si žije svůj život plný barev a radosti. Nohu pohřbila ještě tentýž měsíc pod hřbitovním šeříkem. Sama a důstojně. V pět hodin ráno. Od té doby je vyléčená, jen se jí občas zasteskne po lišce.

...

Vracím se od Josefiny na kole zpátky domů, beru to oklikou přes industriální jih města, zabloudím a najednou se ocitnu na území nikoho. Jedu březovým hájkem podél brčálově zelené stojaté vody, na obzoru paneláky, v dálce slyším houkání z nedaleké cementárny. A pak narazím na cyklostezku kopírující bývalou berlínskou zeď.
Nejsem teď ani na východě, ani na západě, nejsem tady, ani tam, u svých, ani u cizích... Všechno je jedno. Projíždím meziprostorem niterné svobody a jsem naprosto ztracená, propadám se do závratného stavu bezhraniční prázdnoty, do bezčasí a pocitu naprosté spokojenosti.
Občas putujeme meziprostory a ani o tom nevíme. Josefina mě chtěla pobavit, možná i trochu vystrašit. Jenže já už se nebojím ničeho – ničeho kromě rychle jedoucích aut a zavírajících se hranic.

Dětem večer vyprávím, jak Josefina potkávala hřbitovní lišku. O lidské stehenní kosti jim neřeknu nic.
Večer skypuju se svým budapešťským milým a on vymýšlí zase nové a nové strategie, jak jet autem přes uzavřené Maďarsko, Slovensko a Čechy do Berlína, jak být zase chvíli s námi. Zní to pohádkově, thrillerově, neskutečně – v noci se mi o tom bude zdát.

Dny jsou ale i teď nadále slunečné, vlídné, velikonoční, i škaredá středa je hezká jako jednoduchá dětská věta vyřčená dlouhým souvětím. Jako velikonoční beránek bez kostí z umrlců.

Soucítím s bezmocnými a nemocnými, tak jako odedávna, bojím se rychle jedoucích aut a zavírajících se hranic, tak jako vždycky – ale jinak?

Jinak nic pozoruhodného – říkala jsem vám to!

Čeští spisovatelé v izolaci. Pro Vltavu teď píší o životě v karanténě
Zavřená literární centra, zrušené besedy i veřejná čtení… I čeští spisovatelé teď tráví dny mezi čtyřmi zdmi svých domovů. Právě oni ke své práci nepotřebují křídu, razítko ani zástěru. Jenže potřebují inspiraci, potřebují sledovat svět kolem sebe, aby na něj mohli reagovat. Jak ho vidí právě teď, v tomto výjimečném období? Oslovili jsme řadu z nich, aby si poradili s tématem V izolaci. Tak, jak to umějí jen oni, tedy slovy.