Domov můj – recenze nové hry Divadla Na zábradlí

25. říjen 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02465307.jpeg

Čí je to město? – to je motto nové sezóny Divadla Na zábradlí, v jejímž rámci bude uvedeno pět českých premiér. Tou první byla říjnová česká (a světová) premiéra hry Jiřího Pokorného Domov můj v režii Davida Czesanyho.

Média nás denně bombardují výčtem nejrůznějších zhůvěřilostí, které se dějí ve světě, i u nás. Ekonomická, ale i duchovní krize, chudoba a na druhé straně až závratná moc peněz, za které si můžeme koupit všechno, to jsou jistě témata, která by politické divadlo mělo zrcadlit. Otázka je jak? Stačí pouhé konstatování obecného marasmu, jak vyplývá z inscenace hry Jiřího Pokorného Domov můj?

Příběh přivádí na scénu čtveřici bezdomovců, kteří se ukládají ke spánku na hřbitově. Jeden z nich nemá spacák, a tak se pragmaticky rozhodne uskutečnit fingované přepadení pumpy, aby se dostal do vězení a vyspal se v teple. K jeho překvapení pokladní nejenže nezavolá policii, ale bez mrknutí oka mu doslova vnutí balík peněz. Nezbývá tedy, než peníze rozfofrovat. Partička si tak nejprve zařádí v prvotřídním butiku, a poté v hotelu Hilton. Po nejrůznějších peripetiích skončí znovu na hřbitově, ve společnosti zombies, a společně konstatují, kde se všichni nacházíme… Veřejnoprávní médium nedovoluje opakovat jejich prohlášení otevřeně, nicméně každý Čech si jistě domyslí…

Pokorného hra ve stylu hard-core coolness dramatiky je nelítostným svědectvím o obecném stavu společnosti, ale i jednotlivců, kteří se potácejí v marasmu a nejsou už schopni a vlastně ani ochotni vrátit se do normálního života. Ztratili sílu a víru v budoucnost, a zdá se, že jim postavení obětí doby v podstatě vyhovuje. Zloději jsou všichni, tak nač se snažit. Heslo dne je užít si a nemyslet na zítřek. Je to novodobý tanec smrti, antistvoření světa v sedmi dnech, ve kterém i anděl vznášející se nad hledištěm, je zvěstováním smrti a zmaru.

Na rozdíl od politických her brechtovského typu, které sice rovněž ukazují devastaci společnosti, ale i její příčiny, zde jsou nám heslovitě předkládána pouhá konstatování. Nadsázku můžeme vidět v tom, že postavy bezdomovců vesměs pocházejí z vyšších vrstev (bývalý plastický chirurg, sekretářka ředitele atd.), nicméně ve výsledném tvaru vypadají jako postavy z komedie dell’arte (ale bez humoru) a postrádají jakékoli psychologické zázemí. Slouží jen jako exemplární příklady obecné devastace.

Režijní koncepce potenciální plakátovost celého kusu ještě zdůrazňuje. Tupý dav (jak ho vidíme i v doprovodných projekcích) je konkretizován v postavách Ericha Jiřího Ornesta, Evy Zdeny Hadrbolcové, Edy Pavla Lišky a Emila Leoše Nohy. V modelových postavách těch, kteří dosud šťastně vegetují v nablýskaném konzumním světě, figurují Ivan Lupták a Natálie Řehořová. Problém je v tom, že herci v podstatě nemají co hrát. Je jim dáno ztvárnit postavy tupé, citově prázdné, fyzicky nechutné, se zvráceným asociálním chováním. Nevzbuzují lítost, smích, ani cokoliv jiného. Nenutí nás ani k zamyšlení nad jejich osudem, zanechávají diváka lhostejného.

Možná někdo přijme inscenaci jako potvrzení vlastních pesimistických myšlenek o současnosti, jiný naopak zajásá, že tak zle na tom zatím není, ale pro ostatní zůstane pouhým dobovým plakátem, stejně prvoplánovým jako někdejší budovatelsky rozjásané agitky.

autor: Jana Soprová
Spustit audio