Dokument: Na okraji beznaděje

20. leden 2019

V roce 2012 si v rámci dokumentární řady „90 let společně“ dokumentarista Dan Moravec vybral ke zpracování Jana Palacha. Vybral jsem si Jana Palacha. Proč? Mimo jiné proto, že to pro něj byla výzva... 

Protože si události ledna roku 1969 nepamatuji, jsem jiná generace, píše Dan Moravec. Protože jsem vlastně o Janu Palachovi věděl pouze jako o symbolu, věděl jsem o jeho činu a odkazu, znal jsem zevrubně příběh Jana Palacha, ale emočně, životně, vnitřně se mě příliš nedotýkal. Nikdy jsem o něm vlastně nepřemýšlel. A to se mělo změnit. 

Subjektivní pohled

Nejprve studiem materiálů, knih, poslechem rozhlasových pořadů a zhlédnutím televizních dokumentů. Otevřel se přede mnou svět konce 60. let v naší zemi, atmosféra nadějí a následných zklamání, atmosféra těhotná změnou, která byla nakonec silově potlačená.

Upálení Jana Palacha bylo kontroverzní už v roce 1969. To, oč mu doopravdy šlo, už ale v lidech neprobudil, říká tehdejší vůdce studentů Karel Kovanda

Pohřeb Jana Palacha

16. ledna 1969 se zapálil Jan Palach. V horní části pražského Václavského náměstí se polil hořlavinou a o tři dny později na následky zranění zemřel. Bývalý diplomat, který byl v 60. letech významným předsedou studentského hnutí a Československého svazu mládeže (ČSM) Karel Kovanda, byl tehdy „u toho“.

Zkoušel jsem si představit, jak se museli cítit lidé v té době, jak prožívali to všechno, co se jich tak bytostně dotýkalo, jak obrovská změna to byla, jak krutá a podlá ve svém mechanismu i následcích.  

Archivní zvukové nahrávky tehdy Československého rozhlasu mi odkrývaly pohnutí, autenticitu všech těch rozhovorů, hlášení, oznámení, zpráv, toho úleku nad činem a smrtí Jana Palacha. Dojímaly mě, děsily, vtahovaly svou naléhavostí a pravdivostí přímo do středu a času dění a zas znovu překvapovaly, rozrušovaly a pomalu a jistě se tvořil samozřejmě subjektivní pohled na Jana Palacha a jeho dobu. 

Jan pro každého z nás

Jakoby neexistoval konkrétní objektivní Jan Palach – píšu záměrně jakoby, protože pochopitelně existoval jako mladý muž z masa a kostí, s neuvěřitelnou citlivostí, odvahou, vybavený inteligencí a vnímavostí, se svými touhami, láskami, pocity, potřebami... Jakoby existovalo mnoho Janů, podle pohledu toho kterého z nás, podle osobnostního nastavení, které si neseme a rozvíjíme, nebo popíráme.

Rok 1969: Hořící pochodeň. Sebeupálení Jana Palacha

Jan Palach

Probudit národ z letargie a vyburcovat ho k odporu proti nastupující normalizaci po okupaci ze srpna 1968. Takové bylo poselství studenta historie a politické ekonomie Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na pražském Václavském náměstí.

Jakoby pro každého z nás byl trochu někým jiným, vyjádřením něčeho z nás. Odvážný pro odvážné, citlivý pro citlivé, vnímavý pro vnímavé a blázen pro blázny. Subjektivně chápeme, a ať chceme nebo ne, tak porovnáváme a hodnotíme podle toho, jací jsme vlastně my sami. Jak moc to souvisí s objektem, tím kterým člověkem nebo s jeho činem? Ano i ne.  

Vztah k Janu Palachovi

A teď kudy? Nic nového se vlastně zjistit nedá, to neznamená, že bych rezignoval, ale opravdu mnozí lepší přede mnou vypátrali všechno, co šlo. Uchvátil mě dokument Marka Janáče „Můj bratr Jan“ a pochopil jsem, že tato cesta je, aspoň pro mě, uzavřená. Marek z různých úhlů otevřel další možné vrstvy vnímání toho, co znamenal Palachův čin, jaké měl souvislosti a dopady i v okruhu nejbližším a intimním, jako je rodina. Už jsem nechtěl hledat žádná nová fakta, pokud vůbec existují.  

A pak jsem potkal Michala Ježka, v roce 2012 studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Představil mi web www.janpalach.cz, o který se spolu se skupinou kolegů stará. Další studnice informací, utříděná, přehledná a zajímavá právě onou dobrovolností a nadšením, ale hlavně odpovědností a erudicí svých tvůrců. A protože jsem v té době hledání cesty k Janu Palachovi samozřejmě mluvil s kdekým na toto téma, začalo mi svítat. 

Medicína se od 60. let velmi posunula. Přesto nelze říct, že by dnes Palach přežil, myslí si lékař

Borůvkovo sanatorium, ve kterém zemřel farář Josef Toufar a student Jan Palach, Legerova 1627, Praha 2

Jan Palach při protestním sebeupálení utrpěl popáleniny na 85 % povrchu těla a po třech dnech těmto zraněním podlehl. Jak vypadá péče o popálené pacienty nyní? A měl by dnes Palach šanci přežít?

Svým způsobem bylo řešeno a řečeno všechno. Ale stejně jako jsem hledal cestu já, jakou cestu mají dnešní mladí, jaký mají vztah k Janu Palachovi? Ano, i ti, kteří se starají o Palachův odkaz formou zmiňovaného webu a různých vzpomínkových akcí a výzkumů apod., ale co třeba lidé ne tak vzdělaní? Co lidé s velmi kritickým pohledem na dnešní vývoj naší společnosti a vůbec světového uspořádání? Ti mimo, řekněme, hlavní proud? A celá rozložená skládačka se začala dávat dohromady. Sama.  

Poselství Jana Palacha?

A popravdě jsem byl i nebyl překvapený. Většina lidí do třiceti let Jana Palacha, jeho čin, jeho odkaz, ale i význam, symboliku, vnímala – pokud o něm vůbec věděli  tak jako jedna z respondentek úvodní ankety. Volně tlumočeno: nechtěla bych být jeho máma, ale jako kamaráda bych si ho vážila tím víc.  

Starší lidé, někteří, vnímali Palachův čin jako zbytečný, patrně zkušeností normalizace, a mnoho lidí, kteří jsou znechuceni dnešními poměry, chápe Jana Palacha jako symbol odvahy vyjádřit se, nemlčet, provokovat – byť nesouhlasí s tak krutým a radikálním způsobem. A další považují připomínání odkazu Palachova sebeupálení za zneužití ze strany establishmentu. Jejich slovy: jeden jediný a poslední hrdina tak znemožňuje současným hrdinům nebo těm, kteří by hrdiny mohli být a byli za ně považováni, aby hrdiny byli. Podle nich společnost už hrdiny nepotřebuje, nepotřebuje apely, je rozložená. Systém požírá sám sebe a i to je v jeho plánu. Restart. 

Sebeupálení není pouze české specifikum. Podobným činem začaly revoluce Arabského jara, podobně upozorňují Tibeťané na okupaci Čínou a tak dále. Lidé se upalují ve Španělsku, Itálii, Thajsku a mnoha dalších zemích. Čin Jana Palacha ale specifický a ojedinělý je. V kontextu doby, místa a hlavně jeho významu pro každého z nás. Pořád aktuálně. Jak říká Tomáš Halík, my všichni jsme pořád, v určitém slova smyslu, pochodní číslo 2. Přestaneme-li být, rezignovali jsme, rozkládáme se a posléze tak či onak končíme. A právě toto je pro mě poselství Jana Palacha. Živé a snad nezkreslené. 

autor: Dan Moravec
Spustit audio

Související