Doktor zvířat obou světů

Knížka je takřka celá postavena na monologu učitelky - natolik neškolometské, že s ní děti ochotně zůstávají po škole, aby jim mohla dopovědět, co nestačila v normálních vyučovacích hodinách. Vykládá jim o svém známém, poněkud praštěném, ale jinak obdivuhodném zvěrolékaři Odolenovi, jehož prostřednictvím je seznamuje s osudy zvířat, se zapeklitostmi přírody a vůbec se světem. Vlastně se dvěma světy: otevírá pro ně i svět snů. Probouzí v nich fantazii, vede je k zachycování prožitků kresbami či básničkami.

Během učitelčina vyprávění, zajisté stylizovaného, přesto však působícího zcela přirozeně a spontánně, se ovšem dostávají ke slovu i děti. Jejich postřehy jsou učitelkou přijímány nadmíru vlídně, až s úctou a vážností, protože moudrý ví, že i zdánlivá banalita může být hlubokomyslná, že běžný prožitek může být pro někoho zjevením.

Vezměme například autorčinu úvahu, která je nad všechny traktáty o zvířecí duši: "Pes dělal okolky, ale to víte, vůně paštiky byla silnější než vůle dělat uraženého. Pustil se do jídla a Odolen viděl, že psí oči září a že ocásek zas hrdě zavlál nad jeho hřbetem. Zkrátka, kamarádi, u psů je duše hned vedle žaludku a srdce je s ním přímo propojeno. Tím vůbec nechci urážet ani psí duši, ani psí srdce, spíš povýšit jejich žaludek a hlavně mlsnost na úroveň, jaká jim patří. Ne výš než srdce a duši, ale níž taky ne."

Kniha je zalidněna zvířátky, ale lidí se neodříká. Skýtá jim, ačkoli je daleka způsobů mravoučných, jistá poučení, jak se chovat k ostatním. Z jejich příběhů mohou tu a tam čerpat nové zkušenosti jinak už dost zkušení chovatelé zvířat: budou mít se svými svěřenci víc trpělivosti a budou od nich přebírat víc pohody. Vždyť, jak se tu praví, "když zvířata žijí v rodině, prožívají se svými lidmi všechny události, i když to tak lidem nepřipadá, a z lidí dokážou jejich starosti snímat a brát je na svůj hřbet."

Vedle skutečných živáčků se to v knize hemží živočichy zdánlivě neskutečnými, neviditelnými, jakýmisi andělíčky strážníčky ohrožených. Doktor Odolen je ze své praxe zná. Ale ať už na ně uvěříme nebo ne, jde tu o to, že důležité vždycky není jen to, co vidíme, ale i to, co cítíme. Tím, jak věří ve všemocnost citu, je tato knížka dobrý skutek, laskavý čin.