Dodnes mi vadí zvuk sirény, vzpomíná na závěr druhé světové války Hana Turnovská

18. květen 2015
Publicistika

Haně Turnovské, tehdy ještě Kočandrlové, bylo na konci války necelých šest let. Bydlela tehdy s rodiči a bratrem v Plzni.

Mé vzpomínky jsou matné, nepamatuji si přesná data, jen šťastný rok 1945. Všude se ještě střílelo a kdosi běhal po Plzni a křičel, že Plzeň je celá podminovaná. Všichni utíkali do polí, i my s rodiči. Když však nedaleko nás spadla vrtule z letadla, rozhodl táta, že když nás má něco zabít, tak je jedno, jestli v lesích a polích nebo ve městě. A tak jsme se vrátili domů. Všude bylo plno kouře, letadla hučela, doma okna rozbitá, hrůza.

Brzy nato byl klid a přijeli američtí vojáci

To bylo radosti... Poprvé jsme s bratrem ochutnali chléb s máslem a medem a různé jiné dobrůtky od Američanů. Ubytovali se v malé místní škole v Plzni Lobzích-Letné a potřebovali někoho, kdo by jim občas vypral a uvařil. Moje maminka a sestřenice se přihlásily, a tak jsme díky Američanům už měli jídla dost, občas u nás i přespali. Jediný jeden mi mezi nimi vadil a to byl černošský voják, který s nimi byl. Ne že bych byla v dětském věku rasista, ale pochoval mě a já se bála, že mě ušpiní. Pořád jsem mu sahala na tváře. Vzpomínám si, jak se tomu strašně smál.

Když bylo po válce, přišla bouřka a já jsem začala brečet, protože jsem myslela, že je zase nálet a křičela jsem: „Jů a vůbec nehoukali..." Dodnes mi zvuk sirény vadí.

Nevím, ale tenkrát se říkalo, že polovina vojáků, kteří se vraceli domů, zahynula. Doufám, že to pravda nebyla a všichni se šťastně domů dostali.

autor: Dominik Mačas | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio