Do skla rád vkládám pocity a náladu. Tváře jsou to nejtěžší, co se z něj dá vyrobit, říká Martin Janecký
„My skláři se pálíme pořád, například v Chicagu jsem si propálil zápěstí kyslíkovým hořákem. Ale spálit se je pro mě lepší než říznout se,“ usmívá se Martin Janecký. Narodil se v Liberci, studoval v Železném Brodě, bydlel v Praze a po osmnácti letech života za oceánem se do ní zase vrátil. Jeho práci je teď v hlavním městě možné vidět na velké výstavě, a nejen o ní mluvil ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.
Za pár dní Martin Janecký vypne ve svém pražském studiu po dvou a půl letech pec a vyrazí do Pilchucku nedaleko Seattlu, kam se pravidelně vrací jako pedagog tamní sklářské školy. To, co pod jeho rukama během uplynulých let vznikalo, mohou vidět návštěvníci Uměleckoprůmyslového muzea na výstavě Hvězdáři a jiné studiové práce ze skla.
Otiskla se do ní i jeho láska k Malé Straně a domovním znamením, kterými jsou tam domy prošpikovány. „Ačkoliv jsem býval často v cizině, v Praze jsem vždycky bydlel a rád jsem se sem vracel. Měl jsem doma hromadu opalinového skla, a tak jsem ho na ta znamení použil. S opalinem jsem začal pracovat v Americe, je to nejlepší sklo na světě,“ usmívá se.
Jestliže znamení vyráběl metodou vytahování hmoty do přesné podoby, hladce vypracované hlavy, busty, tváře, figury či lebky, které jsou pro Janeckého typické, vznikají unikátní a velmi pracnou metodou „inside sculpting“ neboli formováním baňky zevnitř. Proces výroby, ke které Janecký potřebuje tyč s různě zahnutými konci, na 1100 stupňů rozžhavenou pec, speciální hořák a taky dobře zmáknutou anatomii lidského těla, popsal ve Vizitce detailně.
Využil jsem příležitosti a začal učit
Martin Janecký pochází ze sklářské rodiny, sklu se věnoval tatínek i dva bratři, sám vystudoval střední školu v Železném Brodě. Jenomže už během studií ho učitelé vysílali prezentovat svou práci na evropská sympozia a brzy bylo jasné, že další zkušenosti bude sbírat ve světě.
V Americe se usadil ve svých třiadvaceti a záhy se dostal do největšího amerického sklářského muzea v Corningu a tamní přidružené sklářské školy. „Byl jsem takové trdlo, co všude lítalo a ničeho se nebálo, a tak si mě tam oblíbili. Měl jsem sto dolarů a pytel oblečení, žádné peníze na vlastní studio, a tak jsem využil příležitosti a začal vyučovat sklářské techniky,“ vzpomíná. Nabídky se postupně nabalovaly, v Americe také objevil onu metodu formování baňky zevnitř. Na tvářích a figurách ho dodnes baví realismus a také možnost vdechnout sklu pocit nebo náladu. „To je to nejtěžší, co můžete ze skla vyrobit,“ míní.
Ve Vizitce mluvil o svém vztahu ke klasické sochařině, která se od práce se sklem hodně liší, o spektru oblíbených barev a také o tom, jak to dopadlo, když se pokoušel u rozpálené pece dělat portrét svému americkému kamarádovi. Posluchačům představil i americké sklářské umělce Richarda Royala a Williama Morrise, u kterých se učil zmiňovanou techniku inside sculpting. Morris Martina Janeckého uchvátil mimo jiné svými výlety do Mexika, ze kterého si dokázal přivézt inspirace na celou výstavu. V Mexiku byl ostatně opakovaně i sám Janecký, tamní svátek Den mrtvých jej inspiroval k tvorbě souboru pětatřiceti kompozicí s lebkami.
Související
-
Britové vyžadují sklo, které připomíná renesanci, říká sklářský výtvarník František Jungvirt
Příroda ve všech podobách, tradice, ale i hudba nebo popkultura – to jsou inspirační zdroje čtyřiadvacetiletého sklářského výtvarníka Františka Jungvirta.
-
Myslel jsem, že skončíme bez práce, ale lítá kolem nás štěstí, říká sklářský výtvarník Lhotský
Když byl Zdeněk Lhotský v páté třídě, na exkurzi ve sklárně si uvědomil, že sklo je obor, kterému se chce věnovat.
-
Kontakty z praxe v zahraničí pro mě byly cennější než vysoká škola, říká sklářský výtvarník Jabůrek
Jeho sklářskými vzory jsou František Vízner a René Roubíček, dobré nápady k němu přicházejí, když sedí v autě, a z českých kapel má nejraději pražskou skupinu Tata Bojs.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka