Divadlo v Dlouhé vzdává hold Josefu Kainarovi – recenze

02813221.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02813221.jpeg

Kabaret Kainar-Kainar v pražském Divadle v Dlouhé je v režii Jana Borny a Miroslava Hanuše mile hravým průnikem do křehkého a melancholického světa poezie Josefa Kainara. Představení je divácky velmi žádané, takže Roman Sikora mohl napsat svou recenzi až z jedné z lednových repríz.

Na této scéně jde už po Kabaretu Richard Weiner, Kabaretu Vian-Cami a Kabaretu Prévert-Bulis o v pořadí již čtvrtý hold tvorbě vybraných básníků. V tomto případě nebyl opět zvolen tandem. Tvůrci si vystačili s básníkem jediným. Ale s dvěma polohami jeho tvorby – poetickou a satirickou. Nebo spíše existenciálně-melancholickou a komickou.

Foyer Divadla v Dlouhé se tak znovu proměnilo v kabaretní scénu. Tentokrát v podobě restaurace s atmosférou a dokonce i s cenami z padesátých či šedesátých let, v níž si diváci, ač se k tomu příliš nemají, mohou i něco objednat. Desetinná čárka je však záhy konferenciérem inscenace a číšníkem Miroslavem Hanušem o jednu číslici přesunuta, takže je jasné, že cesta do minulosti zas tak radostná nebude. Na tabuli s nabídkou na pravé straně širokého pódia jsou rovněž zakreslovány jednotlivé výstupy. V podobě hospodských čárek na účtence.

Soubor Divadla v Dlouhé včetně jeho techniků v inscenaci opět prokazuje svou muzikálnost. Většina křehkých Kainarových lyrických textů je zhudebněna, a když se v rámci jejich ztvárnění všichni herci chopí nástrojů a zadují, nohy diváků se jistě bezděčně dávají do pohybu. Zejména v případě svižnějších jazzových skladeb. Inscenace se chvílemi mění spíš v koncert, neboť jedna píseň stíhá druhou. Občas je však mezi ně vklíněna recitace, která ovšem ve srovnání s písněmi většinou neoslní.

Pásmo poezie je pak prokládáno také jiným druhem Kainarových děl. Jednou ze sjednocujících linek inscenace jsou především výstupy z jeho satirické grotesky Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou. Nutno říci, že kdyby se bez nich inscenace obešla, bylo by to určitě lépe. Tvůrcům se příliš nepodařilo najít optimální způsob, jak tuto cynickou grotesku, vytvářející svým černým humorem k jemné Kainarově poezii ostrý protipól, pojmout. Snažili se z Otce Ubu, jehož v každém výstupu hraje někdo jiný, udělat bytost odpornou značně prvoplánově. Zůstala v podstatě na úrovni poněkud přisprostlé herecké machy a pseudogroteskního pitvoření bez humoru s bezzubě vyznívajícími aktualizacemi na současné politické šíbry.

Nicméně je kabaret Kainar-Kainar v Dlouhé i tak vcelku příjemnou možností, jak strávit večer. I když byl Kainar jedním z prominentních básníků minulého režimu, tvůrci tuto skutečnost ponechávají bez povšimnutí. A je to dobře. Kainar nebyl z básníků, kterému k uznání dopomohla stranická knížka. Psát skutečně uměl. A jeho teskné a chvílemi i nelítostné tóny nám mají co říci i dnes.