Divadlo U stolu bilancovalo i premiérovalo

18. srpen 2004

Už několikrát jsme si povšimli práce brněnského Divadla U stolu, které si v poslední době z původně lokální disidentské aktivity postupně vybudovalo pevné místo v celostátním povědomí divácké i odborné veřejnosti, což se promítlo do nejednoho úspěchu v prestižních anketách.

Ač bez stálého hereckého souboru, působí toto občanské sdružení, vedené předním členem Mahenovy činohry Františkem Derflerem, od podzimu 1999 jakožto relativně samostatná složka Centra experimentálního divadla na sklepní scéně Divadla Husa na provázku a občas zajíždí i do jiných míst včetně Prahy. Náročná dramaturgie si zachovává dosavadní "volbu srdcem": každá ze dvou až tří premiér v sezoně sonduje v oblasti nepodbízivého repertoáru závažná duchovní témata.

Letošního jara upořádalo Divadlo U stolu již podruhé bilancující rekapitulaci své aktivity, a to za období let 2001-2004. Pětidenní, programově nahuštěná a výstavou Temnokreseb Milivoje Husáka osvěžená akce Sklepení II soustředila většinu z titulů tohoto časového úseku. Protože jsme o mnohých průběžně referovali, připomeneme je pouhým výčtem. Na nejdéle uváděnou analýzu zjitřené psychiky sebevraha Sen směšného člověka podle stejnojmenné prózy F. M. Dostojevského volně navázala jevištní verze symbolistického románu Julia Zeyera Dům u tonoucí hvězdy, kterou také scenáristicky připravil F. Derfler. Při dodatečném pominutí dramatizace Durychovy Boží duhy následovaly dva večery vycházející z klasických předloh: dosud "nejlidnatější" souborový počin Sofoklův Král Oidipús a Calderónova zdynamizovaná barokní alegorie Život je sen. Jistou výjimku v sérii "regulérních" inscenací představoval pak pořad Zamlčené oblasti z pozdní poezie nositele Nobelovy ceny Czeslawa Milosze. Ještě před festivalem vyšel stopadesátistránkový sborník tuctu komentovaných scénářů Texty I a po něm příležitostný tisk Sklepení II, mj. obsahující fotografický i faktografický přehled dané etapy i odborně hodnotící příspěvky či zdravice sympatizantů.

Jiný odklon od skutečně jevištních projektů k původním scénickým čtením představuje zatím poslední zdejší premiéra Mrtvá kočka. Tak nazval překladatel Václav Cílek ještě samizdatový výběr zenových koanů - krátkých rozhovorů, příhod, podobenství a básní ze starojaponských antologií 8.-17. století. Navenek nenápadné minimalistické nastudování, skromně označené jako "hříčka", je prvním víceméně samostatným režijním vyjádřením Derflerova "dvorního" výtvarníka M. Husáka a představuje dramaturgicky logické setkání souboru s orientální spiritualitou, překvapivě kontrastující s evropskou racionalitou. Charakteristickým rysem všech uplatněných složek - od zdánlivě průhledných textů přes minimum znakových rekvizit pro herecký projev a výrazový tanec - zůstává oprošťující střídmost. Mozaikovitá skladba s potlačenou syžetovu linií nás vtahuje do škádlivé disputace dvou mírně individualizovaných "mistrů" (Ladislav Lakomý, František Derfler) před učněm (posluchač JAMU Robert Mikluš). V jejím humorném nadhledu vynikne rozporuplnost, paradoxnost a neuchopitelnost každodenních jevů; nevtíravé svícení a zvuková mixáž, jednoduchá typizace nebo symbolika napomáhají myšlenkové koncentraci na nečekané pointy. V tajemné imaginární krajině se prostě potkávají a opět rozcházejí citlivé bytosti, aby v rámci věčného vesmírného koloběhu nabídly silokřivky vlastních cest i každému vnímavému divákovi.

Ladislav Lakomý a František Derfler coby zenoví mistři v Mrtvé kočce
autor: Vít Závodský
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová