Divadlo odvážné, autentické, autorské a aktuální uvádí festival Kiosk v Žilině
Festival „jiného" slovenského divadla a odvážného diváka. Tak se představuje festival Kiosk, který se v Žilině konal letos po jedenácté. Kiosk je přehlídkou nezávislé slovenské divadelní a taneční tvorby.
Kiosk se odehrává především v prostorách kulturního centra Stanica Žilina-Záriečie, Nové synagogy nebo v centru pohybu a tance Labyrint. Dramaturgie tohoto festivalu slovenského experimentálního divadla a tance se po loňském hledání "nového diváka" letos zaměřuje na zkoumání "procesu". Procesuálnost, experiment a improvizace jsou cestou k dynamickému dialogu. Tyto postupy se odráží i v inscenaci „PLI" performera Viktora Černického, který se pro ni mimo jiné inspiroval i barokními principy.
V díle Gillese Deleuze jsem narazil na jeho popis Leibnitzova pohledu na svět, který dává do souvislosti s dneškem. Objevil jsem tak princip zmnožování různých stavebních prvků – monád – ze kterých se postupně stává svět. Jedná se o dva paradoxní principy – rozkládání a skládání. Stran rozkládání je to od jednoho konkrétního prvku, kterým je bůh, k jednotlivostem. Ale z jednotlivostí se pak skládá celek. Zajímalo mě tedy, jak se dá určitá masa, která přerůstá člověka, rozložit, přeskládat a zase složit.
Viktor Černický
Kiosk sleduje téměř pravidelně divadelní a taneční publicistka Katarína Cvečková, podle níž má tato přehlídka zásadní postavení v kontextu současného slovenského divadla a tance.
Kulturní centrum Stanica Žilina-Záričie patří mezi nejdůležitější instituce tohoto druhu na Slovensku. Zabývá se nejen prezentací různých druhů umění, ale také koprodukcí uměleckých projektů. Například projekty, které vznikají v divadle Alfred ve dvoře nebo Studiu Alta jsou také v koprodukci se Stanicí Žilina-Záriečie. Čili jako centrum podporuje slovensko-českou uměleckou výměnu.
Katarína Cvečková
S principem vychýlení pracuje v inscenaci Yaw performerka Kristína Chmelíková a choreograf Jaro Viňarský. Jejich společný scénický projekt uvedený na Kiosku je uměleckou simulací pohybu vychýlení v těle, zvuku i obraze. Tělesný pohyb performerky, na hranici fyzického zvládnutí, je konfrontován s videoprojekcí a zvukovými nahrávkami hluků.
Já obecně nejsem velkým fanouškem technologií na jevišti, zvláště pak video projekcí. Tudíž jsem si na začátku kladl otázku, jak to udělat, aby technologie nedominovaly tělu, ale aby mezi nimi a tělem vznikl dialog.
Jaro Viňarský
DiStO neboli Divadlo Statického objektu je neformální sdružení kurátorů a umělců, které zajímá objektové umění. Statický objekt se podle zakladatelů sdružení - Matěje Smetany, Jána Kraloviče a Martina Piačeka - ocitl v pozadí zájmu. Projekt DiStO se snaží reflektovat statický umělecký objekt jako formu, která podněcuje ke koncentrovanému vnímání. V Žilině ho představili v prostorách Nové synagogy.
Nás divadelní kontext zajímá především proto, že se na objekt v takovém prostředí divák dívá jinak, než v prostředí galerie. V galerii si daný objekt může pozorovatel obcházet, je v nějaké aktivní roli, zatímco v divadle má pevně dané místo a tudíž i výhled. Navíc k tomu přispívá řada spektakulárních atributů – střídání světla a tmy, opona. Dochází tak k jinému způsobu soustředění.
Matěj Smetana
Podivná rodina se vydává na piknik vlakem a sebou si veze všechno potřebné - prostorný stůl, koš plný jídla, nádobí a taky hudbu. To je základní situace, do které diváky vtahuje představení "Cože, vidličky a nože". S účastníky dílny loutkového divadla pořádané na Stanici Žilina-Záriečie ho vytvořili loutkoherci a lektoři Jakub Folvarčný a Dora Bouzková. Odehrává se ve vlaku i na nádraží.
My jsme k tomuto tvaru došli v součinnosti s pořadateli festivalu Kiosk, kteří se nám svěřili, že obyvatelé Žiliny na Kiosk zase tak často nechodí. Tak jsme se rozhodli vytvořit most mezi obyčejným životem ve městě a festivalovým děním. Skvěle se spolupracovalo i se železnicí, která nám vyšla vstříc. Mohli jsme dokonce zkoušet i ve vlaku bez lidí, což nám bylo ku pomoci, zvláště lidem, kteří divadelní proces neznají.
Dora Buzková
