Divadlo nedivadlo. Soubor Pomezí rozvíjí imerzivní divadlo v Česku

29. červen 2018
Soubor Pomezí: představení Dům v jabloních

Spolek Pomezí vytváří projekty, ve kterých jsou diváci zapojení do děje a ocitají se na hranici divadelní inscenace, hry a výtvarné instalace.

Pojem imerzivní divadlo se začal používat v angloamerickém kulturním prostředí začátkem tisíciletí. Užívá se volně a především žurnalisticky, označují se tak vlastně jakékoli inscenace, které nějakým způsobem zapojují do svého průběhu diváky.

V Pomezí se diváci účastní podle své chuti

Nezbývá nic jiného než vyrazit za divákem. Jak se dělá politicky angažované divadlo?

Inscenace Husina

Soubory Krutý krtek a Divadlo Feste nedělají umění pro umění.  Snaží se ovlivňovat diváky a dostat palčivá témata současnosti k těm, kterých se bezprostředně týkají.

„Podle mé zkušenosti se označení imerzivní divadlo týká představení, která vytvářejí zdání nějakého iluzorního světa. Takového, do něhož může divák vstoupit v jakékoli roli, kterou přijme, a může v něm strávit nějaký čas“, říká režisér Lukáš Brychta. „Prvky imerzivnosti se dají vysledovat daleko do historie divadla, je to spíše termín, který dává pochopit tvůrčí záměr, než že by to bylo něco úplně nového a specifického.“

U nás se o imerzivním divadle hovořilo poprvé v souvislosti s představením Golem, ve kterém diváky po prostoru pražské Vily Štvanice provázel soubor Tygr v tísni. Systematicky začalo s tímto principem pracovat až právě Pomezí. Míra zapojení diváků se v imerzivním divadle určuje různě a každý soubor s ní operuje jinak. V  představeních spolku Pomezí se diváci a divačky účastní děje jen takovou měrou, jak je jim příjemné a vlastní. Ve všech projektech se volně pohybují po prostoru a vybírají si scény, které chtějí vidět – taková míra diváckého zapojení je nutná, další aktivity, například interakce s herci, jsou už otázkou vlastní volby.

To imerse – ponořit se (do fiktivní reality)

Co Čech, to ochotník. Jak se u nás daří amatérskému divadlu?

Ošklivec

Česká amatérská divadelní scéna je ve světě osobitý fenomén. Podle odhadů u nás v současnosti působí více než 2 500 souborů, v nichž se lidé scházejí z lásky k divadlu.

Obvykle se imerzivní představení pořádají v nedivadelním prostředí, často v opuštěných, neudržovaných objektech. Podle Lukáše Brychty je v tom jasná výhoda: „Můžete si tam vestavět svůj svět, své kulisy, a pro diváka je rázem jasnější, že je v nějakém jiném prostředí, které musí teprve poznat, pochopit a začít je nějakým způsobem interpretovat.“ Dramaturgyně Kateřina Součková vyzdvihuje další specifikum imerzivního divadla. Tvůrce neustále překvapuje, jakou cestu k divadelnímu sdělení si diváci nacházejí – a jak je tento výsledek vždycky jiný a nový: „Hrajeme si se způsoby, kterými lze zamýšlený obsah k divačkám a divákům dostat – to se děje celkovou formou inscenace, pomocí herců i prostřednictvím scénografie. Je to dobrodružné, hledat, jak dané sdělení jednotlivým účastníkům předat, jak dosáhnout toho, aby nezapadlo.“

Od Exupéryho k detektivce ve vile

Winternitzova vila jako jedno velké divadlo. Diváci se stanou součástí příběhu Domu v jabloních

Winternitzova vila

Winternitzova vila v Praze se stane součástí divadelní inscenace. Soubor Pomezí, který se aktivně věnuje imerzivnímu divadlu, v ní uvede inscenaci Dům v jabloních. Diváci se tak ocitnou v interiéru významné funkcionalistické stavby od architekta Adolfa Loose.

Pomezí má za sebou celkem pět inscenací. Začali projektem L’Aviateur (Letec) - poetickou mozaikou ze života a děl Antoina de Saint-Exuperyho, představením Pomezí se vydali odvážněji zkoumat hranice fikčního světa. Komorní interaktivní projekt Prosíme, nesahat! znovuoživil prostor Památníku F. Palackého a F. L. Riegera v centru Prahy. V jediné exteriérové inscenaci s názvem Pozvání se návštěvníci mohou zúčastnit lehkovážné zahradní slavnosti. Nejnovějším projektem je Dům v jabloních, který zaplnil památkově chráněný raumplan smíchovské Winternitzovy vily. „V tomhle případě nám byl inspirací krásný, výrazný prostor Winternitzovy vily. Co se týče jiných projektů, náměty hledáme různě. Střídáme a doplňujeme se s Lukášem Brychtou a Štěpánem Tretiagem, trávíme spolu spoustu času – každé téma potom tak nějak přirozeně vyraší“, popisuje Kateřina Součková tvůrčí práci spolku.

A v neposlední řadě je tu další poznatek: principy imerzivního divadla vyžadují specificky založené herečky a herce. „Musí být pohotoví a disponovat velkým hereckým charismatem a vysokým hereckým sebevědomím. Hlavně je musí bavit tenhle typ divadla, které je náročné po energetické stránce, a zároveň v něm nejsou žádné opěrné body. Je to divadlo otevřené po všech stránkách“, upřesňuje Lukáš Brychta.

Poslechněte si celý rozhovor v ArtCafé, ve kterém hrála hudba indické zpěvačy Kiran Ahluwalii podle výběru Petra Dorůžky.