Divadlo by mělo měnit svět k lepšímu. A myslím si, že mu to jde, říká režisérka Martina Schlegelová
Má ideály a nebojí se je použít. Dlouhodobě promýšlí, jak k divadlu přitáhnout i lidi, kteří se o něj běžně nezajímají, a místo padesáté variace Čechova nebo Shakespeara raději volí texty nových, méně známých autorů. Vyrůstala na Martinu McDonaghovi a miluje vše anglosaské včetně detektivek Agathy Christie. Rozkročená je mezi Prahou a Českými Budějovicemi, které jsou prý skvělým místem k životu. Hostem Markéty Kaňkové byla ve Vizitce režisérka Martina Schlegelová.
Berlín, okraj města, rozlehlá hala. V ní vybudované město s ulicemi, po kterých se procházejí vojáci. Martina Schlegelová, toho času studentka divadelní režie, dostává do pasu razítko a dává se do řeči s několika vojáky. K nelibosti místních občanů s nimi odchází na skleničku a záhy se ukazuje, že vojáci patří k okupační armádě.
Tak vzpomíná režisérka Martina Schlegelová na první setkání s divadlem stírajícím hranice mezi jevištěm a hledištěm, které u nás známe jako imerzivní. „Bylo mi tehdy asi pětadvacet a byla jsem v Berlíně na stipendiu. Do té haly nás dovezli autobusem a bylo jen na nás, jak dlouho se v ní chceme zdržet. Celé to pro mě tehdy byl nesmírně silný zážitek,“ dodává na konto týden trvající performance jednoho z německých souborů.
Oblíbený únikový svět jménem Christie
Imerzivnímu divadlu se tak po německé zkušenosti věnuje v českém prostředí téměř deset let, jejím prvním projektem tohoto typu byla inscenace Proti pokroku. Proti lásce. Proti demokracii. španělského autora Esteve Solera, kterou v pražském Doxu připravila se svým souborem Divadla Letí.
Imerzivní divadlo má místo na této scéně dodnes, Letí aktuálně uvádí například Pubkvíz o budoucnosti světa, což je inscenace, která se tváří jako běžný hospodský kvíz, postupně se ale odhaluje jako rafinovaná hra s divákem, jeho chováním a myšlenkovými stereotypy. Tento typ divadla zařazuje Martina Schlegelová do repertoáru záměrně. Vnímá totiž, že atypické formáty mají moc přitáhnout k aktuálním společenským tématům i publikum, které volný čas tráví obvykle jiným způsobem. „Mám ideály a domnívám se, že člověk má dělat všechno proto, aby je naplnil. I divadlo by mělo tlačit ideály, mělo by se snažit měnit svět k lepšímu. A myslím si, že mu to i jde.“
Letí rádo a často uvádí inscenace textů nepříliš známých autorů a autorek, Martina Schlegelová mluvila například o novince Džípy německy píšící dramatičky Nory Abdel-Maksoud. Zmínila se ale i o chystaných inscenacích inspirovaných životem Bertolda Brechta („zajímá nás téma umělce, který se pohybuje ve vyhraněné době“) nebo výtvarnice Toyen. Vysvětlila také, čím si ji získala britská autorka detektivních příběhů Agatha Christie, o níž mluví jako o svém oblíbeném únikovém fikčním světě.
V poslední době ji dramatizovala hned třikrát, v činohře Jihočeského divadla loni uvedla Poslední víkend, pro Plzeň teď chystá celou trilogii. V souvislosti s českobudějovickým divadlem, jehož činohru od roku 2018 umělecky vede, pak mluvila třeba právě o nutnosti kombinace oddychového a experimentálního divadla. „My lidé z nezávislé scény jsme vůči kamenným divadlům často kritičtí, a tak když jsem dostala z Budějovic nabídku, řekla jsem si, že bude skvělé si to vyzkoušet,“ říká. Ročně „její“ činohra uvede šest až sedm premiér. Jak v Budějovicích staví repertoár? I to Martina Schlegelová ve Vizitce popsala.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Pavel Landovský: Hodinový hoteliér. Hrušínský a Lukavský ve hře o destrukci lidských vztahů
-
Václav Havel: Audience. Nové zpracování s Trojanem a Myšičkou v hlavních rolích
-
Václav Havel: Asanace. Premiéra nahrávky, kterou vytvořil sám autor
-
F. X. Šalda: O neblahé bohatýrce. Příběh hrdé a nezkrotné divoženky z česko-polského pomezí
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.