Divadlo a drsná realita

Dá se to paradoxně říci i o inscenaci původní hry dramaturga souboru Jana Vedrala nazvané Jackson čili Showbusiness a umírání v tancích a písních národa českého, jejíž humor je určen divákům všech sociálních vrstev, starším i mladým. Jak připomínka zpěváka Michaela Jacksona v první části titulu napovídá, v podivném soukromém sanatoriu leží popstar a podstupuje x-tou operaci obličeje. Není už zřejmé, která tvář je vlastně pravá - každá je jen maskou, jakou žádá ta která doba, divák i šoubyznys. Téma v českých zemích stále aktuální "zdomácňují" a rozvíjejí lehce parodické připomínky hitů zpívaných i poslouchaných od padesátých let téměř do současnosti. Písničky spoluvytvářejí jakýsi přehled českých dějin, zatímco v krátkých dějových sekvencích se konkretizují "požadavky doby" i její tlaky, způsob vytváření falešných model i jejich zkorumpovanosti. Naše popová zombie má mnoho jmen a mnoho podob, byla - je - námi spoluvytvářena, podobá se nám. Vedral nenapsal hru sebemrskačskou, i když nikoho (z nás) nešetří. Její dialogy jsou vtipné, chytré, nepostrádají konkrétnost ani nadsázku. Nadhled do značné míry posiluje i to, že je text prohlašován za rozhlasovou hru a divák se od počátku do konce dívá, jak ji herci natáčejí v rozhlasovém studiu. Je to právě tento šťastný formální nápad, který satirickému pohledu dodává lehkost a potřebnou eleganci. Režijně připravil Ivan Holeček, zvukově vypravil Tomáš Pergl.

V české premiéře uvedlo Činoherní studio i drama mladého katalánského autora Sergi Belbela Krev. Krev a násilí jako projev soudobého terorismu jsou v této inscenaci neustále drasticky přímočaře zobrazovány - stejně jako jsou přítomny v dnešním světě, ukazovány v televizi a "používány" ve filmu nebo na divadelních jevištích. Přitom dramatik se přiklání k tomu, že "buď můžeme divadlo považovat za pódium, na kterém se zobrazuje realita světa, nebo ho vnímáme jako způsob, jak vysvětlit svět nikoli jeho zobrazením, ale prostřednictvím mikrosekvencí, metonymie". Příběh o únosu, mučení a zavraždění manželky předního politika jako prostředku politického vydírání se odehrává pro divadelní diváky "v přímém přenosu". Vše se děje chladně, bez emocí - až se z toho člověku dělá špatně. Tyto "temné" záběry jsou v inscenaci ovšem střídány obrazy barevného světa "venku", který už zprávy o únosu přijímá zcela otupěle a jehož vyděšení z nálezu amputované končetiny nemá sílu větší než při doteku odporného hmyzu. Mezi oběma světy se pohybuje Holčička (výborná Nataša Gáčová), vychovávaná teroristy. Krutá, cynická i dětsky naivní, cit se v ní projeví až ve vztahu k mrtvé. Je zrůdná i politováníhodná, ale je v ní kdesi zrnko lidskosti. Tedy toho, co teroristé, mučící a vraždící "neosobně", jen z politického přesvědčení, už dávno ztratili. Spolu s citem zmizelo i jejich "já", nahrazené "my". Nemají identitu, jsou jenom nástrojem, a tím vlastně metonymií odosobněného, nelidského světa. Inscenace režírovaná Natálií Deákovou nám může jít proti srsti, ale je silným uměleckým obrazem.