Divadelní propagace jako estetická odpovědnost. Diskuze o vztahu divadelního plakátu, fotografie a vizuální komunikace

Soma #8 – Naše pokřivená společnost
Soma #8 – Naše pokřivená společnost

Divadla potřebují své „produkty“ komunikovat jako každý jiný výrobce. Oblast umění – a fungování divadel zvlášť – ovšem přináší některá omezení nebo vyšší estetické nároky. V posledních letech se u větších divadelních domů rozšířila tendence vytvářet samostatné kampaně pro celé, často tematicky zaměřené, sezony. Spolu s tím, jak se naše doba stále více orientuje na vizuální komunikaci, narůstá také spolupráce divadel s profesionálními fotografy.

Pulsar

V debatě o současných trendech, podmínkách, úspěších i nepochopeních divadelních vizuálů jsme se rozhodli dát prostor dvěma divadelním šéfům a dvěma divadelním fotografům. V první části pořadu přijali pozvání ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser a šéf činohry pražského Národního divadla Daniel Špinar. S nimi jsme si povídali o procesu vzniku divadelního plakátu, vizuální komunikace velkých divadelních domů, o zodpovědnosti i kontroverzích, které vizuály způsobují. Obě divadla v posledních letech odstartovala debatu odborné veřejnosti.

Kdo jiný něž kulturní instituce financovaná z veřejných peněz by měl vizuálně kultivovat veřejný prostor a ne jen dobíhat trendy.
Martin Glaser

Jelikož oba sledují trendy ve fotografii a výtvarném umění i divadelní konkurenci, ukázalo se, že zároveň mají nad výběrem konkrétních fotografů ve svých institucích hlavní slovo. Podle svých slov se ovšem snaží již vybranému fotografovi dát co největší prostor. I proto vznikly při přípravách probíhající divadelní sezóny originální vizuální kampaně: S Národním divadlem Brno spolupracoval Vladimír Kiva Novotný (jinak „dvorní“ fotograf pražského Divadla Na zábradlí) a s Národním divadlem v Praze fotograf Michal Pudelka, známý například svým aktuálním angažmá v časopise Vogue.

Vizuály k sezóně, plakát k inscenaci, fotografie jako záznam

Dostalo se také na rozdíly v propagaci celých sezón a jednotlivých inscenací. Často bývá diskutována otázka, jestli by neměly plakáty více odpovídat danému scénickému tvaru.

Velké instituce musí dělat propagaci hodně dopředu. Je hrozně bláhové si myslet, že v dnešní době může takhle velké divadlo vyrábět plakát k inscenaci až třeba čtrnáct dní před premiérou.
Daniel Špinar

Happy and Lucky Drod Liberman

Divadelní plakáty, respektive vizuály, byly jedním z témat debaty na Nové scéně Národního divadla v Praze. S divadelními Reflexemi jsme proto navštívili diskuzi ze série ND Talks s názvem Proč potřebuje divadlo PR?, které se účastnily Zuzana Hošková za Jatka78, Madla Zelenková za Studio Hrdinů a Kateřina Ondroušková za Činohru Národního divadla. Z diskuze vzešlo, že způsob komunikace národních, příspěvkových divadel a nezávislých divadel se liší. Zatímco ND spoléhá na plakátovou kampaň, Studio Hrdinů, přestože plakáty k jednotlivým inscenacím vytváří, vůbec výlep nepoužívá, aby podle Madly Zelenkové „neposilovalo vizuální smog“. Jatka78, kde sídlí několik souborů, využívá plakát buď k propagaci celého prostoru (např. kampaň „Všichni patří na Jatka“) nebo k představením hostujících zahraničních souborů.

Plakáty Divadla Na zábradlí

Fotografie je pro divadla klíčová

Oba ředitelé v první části debaty potvrdili, že svébytná fotografie je pro ně základním komunikačním i propagačním prostředkem. “Kdyby byla tato technologie tak dostupná a na takové úrovni jako dnes, myslím, že bychom i v 60. letech měli místo koláží na plakátech fotografie,” myslí si Martin Glaser. Proto jsme do studia k druhé části debaty o vztahu divadelního plakátu, divadelní fotografie a propagace, potažmo vizuální prezentace divadel pozvali dva žádané fotografy – Vojtěcha Brtnického a Vladimíra Kivu Novotého. Podívali jsme se tak na divadelní vizuály z druhé strany.

Zatímco druhý jmenovaný se častěji zabývá přímo vizuální komunikací divadla a divadelním plakátem, Vojtěch Brtnický často zachycuje samotné inscenace, a to především z oblasti pohybového a tanečního divadla:

„Technicky mě to samozřejmě omezuje, protože fotografie je práce se světlem, kterého je v divadle většinou nedostatek. Mě na tom ale baví, že často vlastně nevím, co se na té scéně bude dít, baví mě ten strach, že nebudu mít posléze co dodat.“

Vizuál Národního divadla v Praze

Vladimír Kiva Novotný pak souhlasí, že fotografie je navenek základním komunikačním prostředkem divadla:

„Musím si vytvořit základní obrazový jazyk, kterým s diváky budu komunikovat... Fotka pak představuje jakousi paměť, historii nebo vzpomínku. Často je tím jediným, co po tom představení zbyde.“