Dita Pepe: Fotografování chápu jako příležitost, jak posunout svoje vnímání a žít lepší život
V den uzavření vysokých škol kvůli koronavirové nákaze byla hostem Vizitky přední česká fotografka a také pedagožka z opavského Institutu tvůrčí fotografie Dita Pepe. S Evou Lenartovou mluvila nejen o fotografických projektech a spolupráci s literární dokumentaristkou Barborou Baronovou, ale i o tom, proč má ráda texty dua Čokovoko anebo jak ženám z azylových domů dokáže vlídné slovo změnit život.
Focení je pro Ditu Pepe svého druhu terapií. Odbourává strach, díky používání starosvětského „harmonikového“ fotoaparátu Magnola ji zpomaluje v hektickém životě, učí ji otevřenosti vůči ostatním a nutí ji rekapitulovat svoje životní prožitky, potřeby a touhy. To všechno se odrazilo i v cyklu Autoportréty, který rozvíjí od konce 90. let a za který od Asociace českých profesionálních fotografů dostala titul Osobnost české fotografie.
Hledala jsem lidi, kteří mi byli úplně vzdálení
„Když jsem na autoportrétech začala pracovat, uvědomovala jsem si, jak důležité pro mě je vědomí toho, v jaké rodině jsem žila a s kým budu svůj život dále prožívat. Proto jsem pro projekt hledala lidi, kteří mi byli vzdálení. Třeba sportem, kterému se věnovali, nebo názory,“ řekla ve Vizitce.
Čtěte také
Snažila se k nim dostat blíž a zjistit, co je pro ně v životě důležité anebo podle čeho si vybírají partnera. Na fotografiích pak vystupovala jako jejich protějšek, člen rodiny. „Vysvětlila jsem jim, že lidi jsou pro mě obří inspirace. Byla jsem k nim otevřená a díky tomu se i oni otevřeli mně,“ dodává s tím, že příjemný byl nejen proces focení, ale i reakce na výsledné fotky: pro fotografované prý bylo zajímavé vidět se vedle někoho, kdo do jeho nebližšího okolí před tím nepatřil.
Hranici toho, co je a co už není autoportrét, si Dita Pepe nikdy nestanovila. Celou svou tvorbu totiž vnímá jako obrovskou příležitost posunout svoje vnímání a žit lepší život. „To, na čem pracuju, je pro mě vždycky hodně osobní záležitost,“ říká.
Fotografickým projektům týkajícím se intimity, genderu anebo přijímání sebe sama se věnuje dlouhodobě. A svůj vlastní pokrok ve věci sebepřijetí obtiskla do jedné z posledních aktivit, pojmenované Měj ráda sama sebe. Fotí v rámci ní ženy, které mají se sebepřijetím potíž. Jsou mezi nimi kamarádky – podnikatelky, ale i ženy z azylového domu. Setkává se přitom s celou škálou reakcí. „Zatímco řada kámošek mě prosí, ať výsledné fotky nějak upravím, protože si na nich přijdou staré, ženy z azylových domů si focení s vizážistkou a módní návrhářku užívají. Když jim řeknu, že mají krásné oči nebo štíhlé paže, uvědomí si, že jejich sebehodnocení není objektivní a že si opravdu nezaslouží, aby zažívaly násilí.“
Další inspiraci do života Dity Pepe přinesla ostravská Janáčkova filharmonie, s níž spolupracuje dlouhodobě. Je například autorkou „péefky“ souboru, přičemž při jejím focení vycházela z fotografie z knihy Jiřího Zahrádky, předního odborníka na Leoše Janáčka. Zahrádkovy znalosti každodenního skladatelova života jsou pro ni ohromující. „Doufám, že díky spolupráci s filharmonií získám k hudbě nadstandartní vztah a budu ji moct prožívat jako ti, kteří byli k hudbě vedení odmalička,“ usmívá se.
Po kom má Dita Pepe příjmení, kdo ji motivoval ke studiu fotografie na vysoké škole a kdo u nich doma fotí rodinné oslavy? Jaké zkušenosti má z fotografování žen v Japonsku, jak vnímá úspěch své práce v zahraničí a jak ji ovlivnil Jindřich Štreit? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
