Diskriminace neziskového sektoru brzdí pokrok, myslí si Yvona Kreuzmannová

18. listopad 2014

Pohybové divadlo a tanec jako takový ušel od revoluce dlouhou cestu. Po ní už léta kráčí také Yvona Kreuzmannová, zakladatelka festivalu Tanec Praha i divadla Ponec a neúnavná propagátorka moderního tance.

Folklór nebo klasický balet – jiný druh tance předrevoluční scéna v podstatě neznala. Yvona Kreuzmannová ale měla o jeho možnostech trochu jiné představy. Po několikaleté odbočce ke studiu cestovního ruchu se proto přihlásila na Hudební a taneční fakultu Akademie múzických umění v Praze. Od roku 1985 se tak začala zabývat taneční teorií, historií a dramaturgií. Že za pár let založí festival Tanec Praha, divadlo Ponec a stane se jednou z nejvýraznějších osobností českého pohybového divadla, v té době snad jen tušila. Už během studia se ale podílela na organizaci tanečního festivalu, který tehdy pořádalo Pražské kulturní středisko.

Kde začínala vaše cesta českou taneční scénou?

V roce 1989 v rámci Pražského kulturního léta byl uspořádán první festival, jmenoval se Tanec 89 a přijeli na něj Kiliánovi junioři. Opona se začala pootevírat a já začala spolupracovat s festivalem v roce 1990 jako tisková mluvčí. V té době nikdo netušil, co je současný tanec. Ptali se nás: „Když to není ani balet, ani folklor, co to je? Disko?“ Po studiu v Paříži jsem festival postavila na vlastní nohy.

Jaký to byl pocit, vycestovat a vidět, jak se tancuje v zahraničí?

Byla jsem úplně zmatená. Za devět měsíců jsem absolvovala 120 představení, pokud možno každý večer jsem chodila do divadla. Ale nebyla jsem vždycky nadšená: uvědomovala jsem si, že kvantita produkcí jde někdy na úkor kvality. A taky jsem nedokázala hned se vším souhlasit. Byli jsme hrozně konzervativní, uzavření v narativních technikách. Taky jsem začala hned vybírat inscenace pro festival Tanec Praha, kterým jsem chtěla Čechům ukázat, co by se mohlo dělat i u nás. Bavilo mě pootevírat myšlení o tanci. Podařil se nám husarský kousek, z nevědomosti jsme dělali věci s velkým nadšením. Potkávala jsem v zahraničí inspirativní osobnosti. Chtěla jsem tento pocit sdílet s českou taneční komunitou, která během 90. let vyrostla.

Jak jste získala budovu, ze které je dnes divadlo Ponec?

Koncem 90. let jsem cítila potřebu otevřít pro taneční umění i kvalitní divadelní prostor. Bylo to martýrium. Asi čtyři roky jsem obcházela různá místa, až jsem narazila na bývalé kino, které bylo dřív strojírenskou továrnou a které se ocitlo ve veřejné soutěži na kulturní využití. Řekla jsem si, že to musíme zkusit. Měla jsem tehdy za sebou silné sponzory na festival, věřila jsem, že je seženu i pro divadlo. Stálo mě to asi čtyři roky života a sehnat peníze bylo velmi těžké. Dopadlo to dobře, vybojovali jsme prvních 10 milionů na rekonstrukci v Parlamentu v roce 2000 a o rok později jsme provizorně otevřeli. Ale teprve v roce 2004 Ministerstvo kultury otevřelo samostatné grantové řízení pro tanec.

Jak se od 90. let změnilo publikum?

Když bylo diváků málo, jejich reakce byly úžasně vřelé. Ale stalo se mi, že lidé odcházeli z Národního divadla a představení zahraničních hostů. Pro publikum to bylo možná příliš brzy, ale někdy začít musíte.

A jaká je situace dnes?

Roli hraje struktura podpory, financování a medializace kultury. Přetrvává u nás model příspěvkových organizací jako těch, které „zajišťují kulturní nabídku“. Všechny neziskovky jsou brány asi jako „když to chtějí, ať si to dělají“. Pokud se tohle myšlení nezmění od úrovně komunálních politiků až po vládu, nemůže se situace pohnout nikam dopředu. Diskriminace neziskového sektoru a obrovská disproporce mezi zaopatřením příspěvkových a neziskových organizací je v těchto dnech silné téma. Úřad vlády chystá novou koncepci podpory neziskového sektoru. Pokud ji bude dělat izolovaně od praxe, určitě to nedopadne. Pokud se ale spojí s neziskovkami, máme na co poukázat. Jsme opravdu na pokraji zájmu hlavních proudů vlivů a financí. Velký pokrok ale podle mě udělaly i samotné neziskové organizace – snaží se být transparentní, odvádějí profesionální práci a zejména v regionech je spousta lidí, kteří skutečně mají zájem o kulturu a stávající nabídku změnit.

Když nefunguje politická kultura, nemáte prostor. Máte svobodu, ale ne tvůrčí prostor, který potřebujete. Že se mění vnímání neziskového sektoru jako reálného partnera a že i Evropská komise tlačí na princip partnerství, je hrozně důležité. Věci, které vznikají zdola, mají kvalitu a také podporu v lidech. A pro ty to přeci děláme.

Je třeba si uvědomit, že kultura není natažená ruka – dejte nám peníze. Kultura přináší společnosti strašně moc. Ekonomické efekty kultury jsou desetinásobně větší, než si umí jakýkoli politik představit.

autoři: Karel Kratochvíl , Klára Vičíková
Spustit audio