Dirigent Jakub Hrůša povede od sezony 2028/2029 Českou filharmonii

Jakub Hrůša nastoupí po stávajícím šéfdirigentovi a hudebním řediteli Semjonu Byčkovovi, který loni na jaře oznámil svůj odchod z čela prvního českého orchestru po završení své desáté sezony.

Rozhovor Daniela Jägera s dirigentem Jakubem Hrůšou

Jaký okamžik nebo impuls byl rozhodující pro vaše rozhodnutí přijmout nabídku stát se šéfdirigentem České filharmonie?

Řekl bych, že to bylo uvědomění, že takové spojení světové kvality, potenciálu celé instituce a lidské vřelosti, a přirozeného propojení mezi námi, taková ta konstelace, která přijde oběma stranám nějak do života, začala nasvědčovat na obou stranách tomu, že to spojení dává absolutně smysl. To znamenalo jenom se dobře rozhlédnout a rozhodnout, jak to pojmout z hlediska jiných možností, které v mém životě samozřejmě existovaly a existují. A s naprostým vědomím plné přesvědčivosti jsem tomu v jeden určitý moment nebo v určitém období přikývl. A řekl jsem si, taková věc se nabízí v takové konstelaci možná jenom jednou v životě a všechno kolem, co vidím, cítím a prožívám s tím orchestrem, a jeho publikem, doma i v zahraničí mi říká, že tu nabídku mám přijmout.

Jaká bude vaše umělecká vize pro Českou filharmonii? Co by podle vás mělo být hlavním posláním tohoto orchestru v příštích letech, a to doma i v zahraničí?

Jedna z věcí, která mě imponuje na České filharmonii, a to v celosvětovém měřítku, je vážnost a význam, kterým se těší u nás. Samozřejmě, že takzvaná klasická hudba se netýká bytostně a s plným tím vášnivým a láskovým zasažením všech lidí, kteří u nás žijí, ale přesto Česká filharmonie mnoho znamená a vždycky znamenala. Ostatně, nakonec i politicky, v dobách přechodu do svobodné společnosti a podobně. Podporovat význam toho, co je živá kultura, co to znamená prožívat umění v kontaktu s ostatními lidmi. Jaký dopad na společnost přímo nebo nepřímo taková instituce, jako je náš první orchestr, který navíc je tím orchestrem takzvaně národním, jaký dopad má, to je to, co chci ze všech sil podporovat, protože si myslím, že bude čím dál více množství takových vzorů a určitých orientačních bodů v naší společnosti chybět. Samozřejmě, je důležité, aby se to netýkalo jenom nějakého segmentu věkového, ale společnosti napříč. V tom tkví ten velký úkol se starat o nejmladší generace. To bude, myslím, velice důležitá věc, asi by byla pro každého, ale pro mě opravdu osobně řečeno – mimořádně důležitá. Práce s mladými lidmi, kterou orchestr na všechny možné způsoby reprezentuje, a které přimyká tím pádem k tomu, jaké krásy a síly má klasická hudba nebo hudba a umění vůbec, to je něco, co chci vehementně podporovat. Přesto bych řekl, že v tom celém mém celosvětovém akčním rádiu, který vymezuje i ten Londýn, Královská opera a tak dále, je to hlavní, co mně připadá fenomenálně na České filharmonii, jak autenticky a pozoruhodně, srozumitelně, a tím i atraktivně, reprezentuje svoje kořeny, sílu naší kultury. A to vůbec nejen přes českou hudbu, ale právě přes to, jakým způsobem jsme my jako Česká republika zasezeni do celosvětového hudebního kontextu. Ta světová kvalita naprosto nekompromisní a stále rostoucí České filharmonie bude možná ještě podstatnější složkou mé činnosti. Aby vlastně i pro nás tady se neustále dalo říct si, že ten důvod, proč je Česká filharmonie důležitá, je to, že je v tom nejsvětovějším měřítku na té absolutní špičce. Čili pochopitelně součástí té vize je neustálé zvyšování kvality, reputace, hodnoty toho orchestru a stavění se za tyto hodnoty.

V čem konkrétně je Česká filharmonie po umělecké stránce jedinečná, co ji odlišuje od jiných špičkových světových orchestrů, se kterými pravidelně spolupracujete?

Je to mnoho věcí. Ta nejpodstatnější pro mě je její pozitivní oponentura globalizaci. Je to orchestr, který je opravdu tvořen z našich umělců. To neznamená, že kdyby to tak nebylo, že by jeho kvalita byla ohrožena, ale je to přidaná hodnota, která se čím dál více oceňuje, protože takových orchestru je málo, opravdu minimum. Takových, o kterých bychom mohli říct, to je orchestr, který reprezentuje to, co představuje hudební kultura, aspoň tohoto typu řekněme, v té dané zemi. Druhá věc je jejich způsob přístupu k hudbě, který mi připadá zejména teď, když kvalita jako taková technická úroveň, připravenost a ochota k práci, k disciplíně a k nasazování se je tak vysoko, tak ta přidaná hodnota tomu, co se u nás nazývá slovem srdcařství, ta spontaneita projevu hudebního, lidskost v postoji k práci je něco, co se vytrácí u mnoha orchestrů, které ztratily takový ten bytostný kontakt s tím, co znamená individuálně prožívat hudbu v kolektivu lidí, se kterými si vzájemně rozumíme, jsme provázáni. Čili ta lidskost, atmosféra v orchestru, kterou oceňují i mnozí hosté, kteří na to neustále poukazují, pochopitelně, k tomu naše prostředí, které například pro hostující umělce, ať už jsou to sólisté, nebo dirigenti, nebo rezidenční skladatele a podobně. Prostě Praha, Rudolfinum, naše tradice i do velké míry to, co se tady děje dnes, inspiruje spoustu lidí ve světě. O tom dát vědět do celého světa, aby se to netýkalo v té míře jen těch, kteří se mají to štěstí přijet, ale aby to, co tady máme a o co pečujeme a o co se zasazujeme, aby rezonovalo na mnoha místech po celém globu, to bych taky chtěl podporovat.

S Českou Filharmonií spolupracujete od roku 2004, na které společné momenty nejraději vzpomínáte?

Svým způsobem s ní spolupracuji ještě déle. I když ta předchozí tři léta byla pasivní. Já jsem tu seděl tři roky, jednak za, teď mohu říct, mých předchůdců, Vladimira Ashkenazyho a Zdeňka Mácala, jako asistent šéfdirigentů. Neměl jsem mnoho na práci, ale učil jsem se hodně. A 2004 byl skutečně můj debut záskokový vlastně asi tři měsíce po začátku té první sezony, když už jsem byl po absolvování vysoké školy AMU u Jiřího Bělohlávka. Začátky s tím orchestrem byly po kvalitativní stránce a po stránkách takových těch řemeslných, z hlediska velkého respektu a uznání smyslu té spolupráce, vždycky skvělé, ale trvalo dlouho, než jsme se k sobě našli cestu jako lidé, což si myslím, že souviselo s tím jednak, že orchestr tehdy byl podstatně nepříjemnější těleso, než většina orchestrů. Byli zaujati, domnívám se proti mladým dirigentům všeobecně. Ale já to dnes chápu, protože když vidíte, že někdo s tím orchestrem, který má takové bezbřehé zkušenosti, jedná v takové kombinaci smělosti, možná lehké arogance mladého člověka, a zároveň bez podstatné zralosti, tak ten orchestr má právo trochu i protestovat. Myslím si, že to bylo tehdy trochu víc, než bylo potřeba, ale o to cennější je, jak jsme se postupně vzájemně přibližovali do atmosféry, kterou, alespoň jak já to cítím, že ta naše vazba je dneska opravdu vřelá. A náklonnost veliká, porozumění úžasné, a že za ta léta trvalé spolupráce se ten vztah se zlepšoval, zlepšoval a zase znovu zlepšoval. Ne vždy se to daří, dost často ten kontakt mezi orchestrem a dirigentem, když se vidí často, nějakým způsobem zcepení nebo nějak ztuhne, a u nás se rozvinul v opravdu nádherný vztah plný náklonnosti, respektu taky samozřejmě, a hlavně důvěry. To je to, co cítím teď, že důvěra jedné strany k druhé je maximálně vysoko a to samozřejmě nechci, pokud můžu mluvit za sebe, zklamat.

Jak se podle vás proměňuje role špičkového orchestru v době, kdy se hudební svět stále rychleji mění. Ať už společensky, technologicky, ale i třeba hodnotově?

Já mám takovou trošku zjednodušující mantru nebo takový koncept v hlavě, a vlastně i v srdci nebo v pocitu, který počítá v podstatě s dvěma rovinami usilovné práce. Jedna je samozřejmě držet dech s těmi všemi vymoženostmi, které přicházejí. Nejen Česká filharmonie, ale natožpak Česká filharmonie si nesmí dovolit zůstat jakkoliv pozadu a nesledovat to, co je konec konců v té technologické oblasti, v oblasti zásahu množství lidí, trend. Co je atraktivní, co chytá pozornost lidí, kteří třeba ještě neměli možnost vychutnat takovou sílu a krásu, ta naše činnost představuje. Takže držet v podstatě krok s vymoženostmi dnešního světa. A v té oblasti naší vlastně udávat i ten směr. Ale ta hodnota, to je ta druhá rovina, spočívá ve výsledku především v tom živém setkávání s živým uměním. To je pro mě taková meta, kterou nic podstatnějšího nenahradí. A myslím, že bude čím dál podstatnější ukazovat, že to nejnádhernější na té naši činnosti je to živé setkání s živým uměním. A že čím víc se bude technologizovat všechno možné kolem nás a robotizovat a různě artificiálně zinteligentňovat, tím podstatnější je ukazovat, jakou nádheru znamená tvořit na místě, obklopen živými lidmi, kteří tam jsou spolu, bez berliček a pomůcek, jakýchkoliv technologií, znovu a znovu při každé příležitosti živé umění, protože to pak se dotýká naprosto bezprecedentním způsobem těch lidí, kteří u toho opravdu byli. A to konkrétní setkávání živé s konkrétními lidmi je to, co mě vlastně nejvíc naplňuje pocitem smysluplnosti.