Dilemata bloudivých duší

24. březen 2003

Nový Vojnárův film Lesní chodci portrétuje lidi, kteří mají sklon k tuláctví v krvi, lidi neschopné udržet partnerský vztah, lidi, kteří osobní svobodu a nezařazenost nadřazují čemukoli jinému, zvláště pak pro ně svazujícímu zaměstnání. A režisér se pořádně rozmáchl, když svou komorní ságu rozklenul přinejmenším nad dvěma desetiletími a dvěma páry hrdinů - kromě rodičovské generace přibližuje i osudy postupně dospívajících dětí. Kamarádi Rufus (Jiří Schmitzer) a Čerčil (Zdeněk Novák) i se svými milenkami (Jitka Prosperi, Petra Poláková) prožívají svou každodenní existenci pospolu i každý zvlášť. Jako určující motiv vystupuje útěk ze stísňující reality - jízda vlakem a bezstarostné výlety, snění o Austrálii, citace z novinových útržků, psaní deníku, úvahy o společnosti i umění.

Zatímco mužské postavy si zjednávají diváckou pozornost, jsou budovány v konzistentních obrysech svého tuláctví, u ženských hrdinek převažují melodramaticky zbarvené touhy uhnízdit se. Proto opouštějí své partnery: od Rufuse žena odejde i se synem, Čerčilova psychicky labilní družka dokonce beze stopy mizí. Bohužel dotírá i zmatečnost: přítomnost některých figur - třeba vyšetřovatele Josefa Vinkláře - postrádá jakékoli odůvodnění; vypravěčka, z níž se až později vyklube dospělá Čerčilova dcera, rozpráví cosi o nástupu do vězení, zatímco ve skutečnosti se tam v závěru ocitá její přítel, Rufusův syn.

Jiří Schmitzer v Lesních chodcích

I když vyprávění začíná hluboko za minulého režimu a završuje se v současnosti, Vojnár se snad záměrně vyhýbá jakémukoli přesnějšímu určení. Dokonce zdůrazňuje neměnnost vnějších reálií, nádraží a jeho restaurace, blízké továrny, špinavých zdí, všudepřítomné devastace a málo útulných bytů, kamera Ramunase Greičiuse zachycuje tuto vnější pošmournost jako stabilní příznak vzdorující jakýmkoli společenským změnám, ostatně zcela pominutým. Pro jednotlivé postavy se totiž nic nezměnilo, nadále zápolí se svými tužbami...

Vizuální zpodobnění, jehož potemnělé barvy dobře evokují chlad v ovzduší i v srdci, jistě dosahuje působivosti, avšak významově se nedostává nad rozměr pouhé kulisy, která se na dění samém vlastně nepodílí. Ivan Vojnár umí rozčlenit současně se odehrávající dějové plány tak, aby i pozadí získalo svou sdělnost. Osvědčuje svou dokumentaristickou průpravu, zkoumavé průhledy na lidské tváře, zanedbané nehty na prstech i nuzné oblečení umocňují výchozí autenticitu, aniž by přitom vynášely jednoznačné hodnotící soudy.

Scéna z Vojnárova filmu Lesní hodci

Herectví je tlumené, avšak v konturách zřetelné a pevné, vykreslení povah dává tušit i skryté tenze, občas vybuchující v návalu zlosti. Spoléhání na sdělnost mimiky (viz pohled na tvář v dešti) však místy selhává, protože se uchyluje k upjaté křečovitosti. Završením měl být proud zdánlivě banálních rozmluv a zejména téměř nepřetržitě znějící vnitřní monology, ba jakési osobní zpovědi jednotlivých hrdinů vyřčené přímo do kamery, vesměs texty jakoby improvizované, zámlkami a hledáním vhodných slov zdůrazňující svou nepřipravenost. Jenže obraz zbanalizované, a přece nesčetnými protiklady a konflikty pulsující všednosti, která se měla stát jakýmsi středobodem, matní, pohlcen jednak vypravěčskou vyšeptalostí, jednak vznosnými frázemi.

Lesní chodci se realizačně i skladebně rozpadají, chybí jim cílenější a promyšlenější dramaturgické vedení, které by příběh očistilo od všech zbytečných příměsí a rétorických výlevů. Pochybuji, že film vznikal s pomocí improvizace, jak režisér naznačuje, nespojitost motivů, postav i zvoleného stylu vypovídá spíše o koncepční bezradnosti. Lesní chodci jsou další ukázkou filmu, který aspiruje na přídomek "umělecký", i když ve skutečnosti jej spíše diskredituje.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?