Digitální technologie ovládají naše životy. Málokdo ale ví, co se děje za oponou, říká Jussi Valtonen

Finský prozaik Jussi Valtonen vystudoval psychologii na Univerzitě v Helsinkách a neuropsychologii na Univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimoru. Už za svůj první román Balancování z roku 2003 získal cenu pro mladé spisovatele, s druhým románem „Neseni na křídlech", ve kterém zpracovává drama vztahu zasaženého tragédií, bodoval u kritiky. Jeho zatím posledním dílem je monumentální román „Oni nevědí, co činí". Za něj obdržel nejvýznamnější domácí literární ocenění Finlandia.

Oni nevědí, co činí, Jussi Valtonen|foto: Skandinávský dům

V románu „Oni nevědí, co činí“ otevíráte řadu aktuálních témat – od překotného rozvoje moderních technologií přes problémy současné vědy až po partnerské vztahy. Polytematičnost a vnitřní spletitost románu mě vede k otázce, co bylo prvním impulsem k napsání této knihy. Co to vše uvedlo do pohybu?

Ze začátku jsem netušil, že píšu román, myslel jsem si, že mi pod rukama vzniká povídka. Faktem je, že na začátku stál vztah dvou lidí, Američana a Finky, kterým se narodí dítě. Jejich vztah začne být plný napětí, pochybností a nevyslovených pocitů, a právě to bylo pole, které jsem chtěl prozkoumat. Tehdy jsem zrovna četl jednu z knih Alice Munroové, kterou velmi obdivuji. Chtěl jsem napsat intimní text o mezilidském, partnerském vztahu, ani v nejmenším jsem netušil, že vznikne společenský román otevírající témata, jako jsou moderní technologie, sociální média a podobně.

Proč nechytili jednoho z největších masových vrahů Josefa Mengeleho? Málo hledali, říká francouzský prozaik Olivier Guez

• Upravit
• Smazat

Jak je možné, že neblaze proslulý osvětimský lékař Josef Mengele po třicet let unikal spravedlnosti? Jak to, že se agentům, kteří nacisty stopovali, nepodařilo Mengeleho dopadnout? I to jsou otázky, které v románu Zmizení Josefa Mengeleho klade francouzský prozaik Olivier Guez.

Díky profesi hlavního hrdiny, úspěšného neurovědce Joea Chayefského, nahlížíme mimo jiné do prostředí současné vědy. Vy sám se v této sféře pohybujete, přepokládám tedy, že jste do značné míry reflektoval vlastní zkušenost. Co jste chtěl říct o vědcích a současném vědeckém výzkumu?

Ze všeho nejvíc jsem chtěl prozkoumat otázku, zda opravdu víme, co se děje v nejrůznějších oblastech společenského života, a to včetně vědeckého výzkumu a vývoje nových technologií. Ptal jsem se, zda jsme jako vyspělé demokratické společnosti skutečně dostatečně pozorně sledovali, co se kolem nás, uvnitř našich společenských systémů, dělo a děje. Chtěl jsem položit otázku o hranicích mezi tím, co je skutečné, co by mohlo být skutečné, a co už se dávno skutečností stalo, aniž bychom si toho všimli. Jde o dystopický román, v němž postavy nežijí ve světě, který je stejný jako ten náš, ale tomu našemu se v mnoha směrech podobá. Hranice mezi reálným a nereálným je tedy velmi podstatná.

Mluvíte o hranici mezi reálným a nereálným, skutečným a virtuálním. A právě to je jedno z témat, které ve vašem románu silně zaznívá. Svět v něm často ukazujete jako místo, v němž virtuální realita předčila, přehlušila realitu skutečnou. Jak daleko jsem v tomto ohledu (jako lidstvo) došli?

Nepochybně jsme stále závislejší na digitálních technologiích. Na informacích, které přijímáme a konzumujeme digitálními cestami. Je třeba si uvědomit, že vše, s čím se v digitálním prostředí setkáváme - ať už v něm hledáte a konzumujete jakékoli informace – k nám přichází skrze algoritmy, kterým nikdo z nás nerozumí. Informace k nám přicházejí z míst a zdrojů, které jsou nečitelné, netransparentní, nevíme, na jakých principech byly založeny a jak přesně fungují. Chtěl jsem ukázat, že valná většina z nás není součástí procesu, v němž se odehrávají důležitá rozhodnutí. Naše životy jsou jimi hluboce a stále silněji ovlivňovány, málo z nás ale opravdu ví nebo tuší, co se děje za oponou. A právě to mě zajímá. Vědět, odkud pocházejí informace, je totiž zcela zásadní pro pochopení toho, jak naše společnost funguje. Teprve když víme tohle, můžeme rozlišovat mezi pravdou a lží, mezi realitou a virtuálním světem.

Pasažéři. Film o mladých mužích, kteří cestují z dětského domova do života

• Upravit
• Smazat

Režisérka Jana Boršková uvedla na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě svůj nový film Pasažéři. Zaznamenává osudy čtyř protagonistů, kteří odešli z dětského domova takzvaně do života.

V románu otevíráte i otázku fungování a vlivu sociálních médií na život jednotlivce i společnosti. Jak z vašeho pohledu sociální sítě ovlivňují naše myšlení, naše hodnoty, naši schopnost komunikace?

Nové technologie samozřejmě mají obojí – výhody i nevýhody. Dnes je jasné, že počáteční optimismus, který většina západní společnosti projevovala, když se objevila nová sociální média, je pryč. Domnívali jsme se, že tato média nám umožní lépe a rychleji komunikovat a vzájemně se propojovat, že nám pomohou prohlubovat demokratické principy a šířit je i na místech, kde to dosud nebylo možné. Dnes vidíme, že to tak úplně není. Problém je v tom, že technologie i způsob fungování médií se velmi rychle mění, a my to nestíháme reflektovat. Zaznamenáme to, až když je pozdě, až ve chvíli, kdy se všechno podstatné už stalo. Takovým příkladem jsou poslední prezidentské volby v USA. Teprve dnes se ptáme, jakou roli v nich sehrály sociální média, konspirační weby a tak dále. A to mi jako téma přijde neuvěřitelně zajímavé.

Zůstaňme v rovině mezilidských vztahů, mezilidské komunikace. Jak podle vás sociální média jako je facebook nebo twitter proměnila naši schopnost „setkávat se“?

Jisté je, že komunikace skrze digitální obrazovky nás i naše způsoby komunikace zásadně mění. V reálném lidském setkávání hrají velmi důležitou roli oční kontakt, řeč těla, možnost dotýkat se, přibližovat se k sobě. A to jsou věci, které nám digitální komunikace neumožňuje. Svým způsobem nás od sebe vzdaluje, přestože náš dojem může být úplně jiný.

Kdo patří do Panteonu Národního muzea? Opět se otvírá jeden z nejslavnostnějších světských sálů české architektury

• Upravit
• Smazat

Ideovým centrem Historické budovy Národního muzea architekta Josefa Schulze z roku 1891 je Panteon. Jde o jeden z nejvíce slavnostních světských sálů české architektury a slouží k uctění nejvýznamnějších osobností minulosti.

Další téma, které v románu otevíráte, je rozdílnost dvou světů - Ameriky a Evropy, který je reprezentován vztahem dvou hlavních postav, Američana Joea a jeho bývalé finské ženy Aliny. Sami sebe vnímáme jako euroamerickou civilizaci, v níž se rozdíly mezi Evropou a Amerikou čím dál viditelněji smazávají nebo splývají. Proč jste cítil potřebu otevřít toto téma? A jak to podle vás je – splynula Evropa s Amerikou, nebo mezi nimi stále existují nepřekročitelné rozdíly?

Díky, že pokládáte tuto otázku. Zajímaly mě kulturní rozdíly, situace, v níž se kulturní vzdálenost mezi dvěma lidmi jeví jako velmi malá nebo téměř žádná. Joe i Alina mají stejný, akademický background, oba mluví skvěle anglicky, takže mezi nimi není jazyková bariéra. Mysleli byste si, že jejich pojetí světa, jejich představy o životě i jejich touhy budou podobné. Jak ale oni sami postupně zjišťují, není tomu tak. Je samozřejmě velmi těžké vytvářet obecnou, obecně platnou charakteristiku Američanů vzhledem k tomu, jak neuvěřitelně bohatým kulturním i etnickým meltingpotem Spojené státy jsou. V případě Finska a finské kultury je to samozřejmě mnohem jednodušší. Já sám jsem se za života v USA potkal s něčím, co považuji za velmi americké. Je to velká ctižádost a ambicióznost Američanů. Pro svůj profesní úspěch jsou schopni a ochotni přinášet neuvěřitelné osobní oběti, a pokládají to za zcela přirozené. Takovým člověkem je Joe, je prototypem takového charakteru.

Nevytvořil jste jen velký sociální, ale také psychologický román. Jeho postavami – ať už jde o Joea, Alinu nebo jejich syna Samuela – jsou komplikované osobnosti řešící komplikované problémy. Do jaké míry je pro vás podstatné proniknout textem a v textu do psychologie postav? A jakým způsobem se k ní dostáváte?

Teď jste se dotkla podstaty věci. Pronikat do nitra, do jádra člověka - právě to je důvod, proč rád čtu a proč se snažím psát. Musím - možná překvapivě - konstatovat, že background psychologa mi v přesné a uvěřitelné psychologické kresbě charakterů příliš nepomáhá. Proces zrodu postavy je pro mě samotného záhadný. Snažím se samozřejmě jít co možná nejhlouběji, ale občas se to nedaří, a vy nevíte proč. Pokud postava nefunguje pro vás jako autora, nebude fungovat ani pro čtenáře. V takovém případě je dobré postavu opustit nebo se pokusit najít jiné cesty.

Čtěte takéZahradu budovaly tři generace Černínů. Jednou nohou jste v anglickém parku, druhou ve francouzské zahradě

Co bude následovat? Je v tuto chvíli téma, kterému se chcete věnovat?

V dalším textu chci rozvíjet témata, kterých jsem se dotkl v posledním románu. Chtěl bych si ještě víc pohrát s možnostmi narativu i s románovou formou. Mám velkou chuť vydat se novým směrem. Je to zatím neprobádané území, takže víc vám teď říct nemohu ani nedokážu.