Dexter Gordon a Nejlepší jazzový film všech dob

V letech 1962 až 1976 působil americký tenorsaxofonista Dexter Gordon v Kodani, kde hrál i nahrával. Získal zde věhlasné jméno, na svém kontě měl desítky velmi ceněných alb a přesvědčil se o tom, že se může živit hudbou téměř kdekoliv.

V polovině sedmdesátých let se ale Dexteru Gordonovi zastesklo po rodné zemi. Vrátil se a jeho dvojalbum Homecoming z vyprodaného jazzklubu Village Vanguard na Manhattanu bylo nadšeně přijato jako návrat energického postbopu, navíc v ryze akustické podobě. Už tehdy byl klavírista Bud Powell (1924-1966) dávným Dexterovým idolem. Považoval jeho umění za božské. Ale dobře věděl, že už v Paříži měl plno problémů. Sám to popsal ve filmovém dokumentu More Than You Know: „Poznal jsem, že byl dost osamělý. Prožil i plno neúspěchů. Nikdo se o něj ve skutečnosti nestaral, dokonce ho občas viděli somrovat na ulici. Mezitím ho vždycky buď zadržela policie, nebo byl v nemocnici – a takhle to s ním šlo celý život. A pak ho nakonec zavřeli do blázince. Dělali všechno proto, aby ho úplně odrovnali. Proto jsme se ten samý den se ženou rozhodli, že ho vezmeme k nám domů. Nakonec jsme spolu zůstali tři a půl roku.

Tyto osudy Gordon potom zúročil v hlavní roli tenorsaxofonisty ve filmu Bertranda Taverniera Round Midnight pojmenovaném po kultovní skladbě Thelonia Monka a kombinující epizody ze života Powella a saxofonisty Lestera Younga (1909-1959). Protože film vzniknul v americké produkci studia Warner Bros, supervizi a patronát měl filmař a vlivný jazzofil Clint Eastwood.

Tavernier původně chtěl scénář napsat podle Budova typu, ale rychle si uvědomil, že tohoto introverta, vyloženě tichého člověka, musí nějak proměnit. Potřeboval muzikanta s jiskrou, aby dokázal vykřesat humor i z těch nejtragičtějších okamžiků, prostě úžasný Dexterův humor. Podle filmových záznamů postřehl Tavernier, že dvoumetrový Dexter Gordon na pódiu zaujme typickou gestikulací a svérázným způsobem pohybu. Jakmile Tavernier v New Yorku viděl Dextera Gordona vstoupit do místnosti, poznal, že to je přesně ten, koho hledá. Dexter se režiséra napoprvé optal: „Kdo bude hrát milovníka?“. Tavernier argumentoval, že v tom filmu nebudou žádné milostné scény. „Žádný sex“. Dexter se ohradil: „Nemluvím o sexu, doufám, že tam bude nějaký zamilovaný příběh.“



Dexter si zavzpomínal: „V armádě jsme byli černošská jednotka s bělošskejma oficírama. Zrovna jsem odešel od Counta Basieho. Měl jsem u sebe balíček bankovek a požádal jsem jednoho ničemnýho bílýho kapitána, zda bych si u něho mohl ty peníze schovat. A ještě k tomu jsem mu ukázal čerstvou fotku svý ženy; ta čirou náhodou měla světlejší pleť, a navíc byla hezčí, než ta jeho. Měl k tomu nějakou oplzlou poznámku, a tak jsem praštil do tý jeho velký nabubřelý hlavy. Působil legračně, jak tam ležel na lesklý podlaze a vypadal jako nějaký rozšláplý žužu. Ale pak přišel na to, jak mě to oplatit, a poslali mě jako chytrolína, do vojenskýho trestnýho tábora. Camp Polk v Louisianě, kde mě potupně degradovali. Ovšem ještě rok předtím mě tam dávali pořádně do těla. (…) Když se začal točit film, došlo mně, jaká je to zodpovědnost. Zahrát s upřímností věrohodně to, jak jsou jazzoví muzikanti oddaní řemeslu, jak se celej život učí. Přitom žádnej z nich nikdy nezískal zaslouženej respekt. A tenhle film byla moje další osobní křížová výprava.“

Nakonec byl D. Gordon nominován na Oscara za nejlepší mužskou roli v tomto filmu. Ale největší ocenění film Round Midnight (Kolem půlnoci) získal od předních jazzových hudebníků: Dizzy Gillespie, Phil Woods, Jim Hall nebo Sonny Rollins, vyzvedli jeho kvality a hodnotili jej společně s odbornou porotou časopisu Down Beat jako Nejlepší jazzový film všech dob.

Je třeba ještě dodat, že doprovodnou skupinu Dextera Gordona ve filmu vedl klavírista Herbie Hancock a v kapele byli: kytarista John McLaughlin, kontrabasista Pierre Michelot a vibrafonista Bobby Hutcherson, který ve filmu ztělesnil kuchaře. Nakonec tam spolu s ostatními muzikanty vaří na pódiu, prostě jazz cooking jak zákon káže.