Devětsil. Texty Teigeho, Nezvala nebo Voskovce připomínáme českou avantgardu

Uslyšíte eseje Karla Teiga, výtvarníka, kritika a teoretika, který byl jednou z ústředních postav československé avantgardy. Vladislava Vančury, jednoho z nejvýznamnějších českých prozaiků dvacátého století, autora básnivých románů jako Markéta Lazarová nebo Pole orná a válečná, věčného jazykového hledače a experimentátora.

Čtěte také

Na vlnách TSF. Verše z poetistické sbírky Jaroslava Seiferta

Jindřicha Honzla, divadelního režiséra a významného teoretika divadelního umění. Jiřího Voskovce, který – jak známo – byl z Devětsilu vyloučen pro účinkování v milostném filmu Otakara Vávry podle Viléma Mrštíka Pohádka máje. A Adolfa Hoffmeistera, který proslul svými kolážemi a karikaturami, ale který byl také spisovatelem, dramatikem, publicistou.

Toyen, Jindřich Heisler, Karel Teige (1940)|foto: autor neznámý,CC0 Public domain,©

Surrealistická skupina odpovídá na komunistickou kulturní politiku v období před II. světovou válkou

V polemické brožuře Surrealismus proti proudu (která vyšla nákladem surrealistické skupiny koncem 30. let) hájí Karel Teige surrealistickou metodu a avantgardu – počínající se u nás od Devětsilu – proti zhoubné, zpátečnické a represivní kulturní politice Sovětského svazu (ve které vidí nebezpečí diskreditace a deformace socialistických myšlenek obecně). Usouvztažňuje sovětský odklon od nového, moderního umění a příklon k akademickému tradicionalismu s podobným přístupem fašistického Německa. Stejně jako by Bauhaus nemohl působit ani v SSSR, tak také Vsevolod Mejerchold by nemohl hrát své divadlo v Německu.

Komunistická žurnalistika vede obdobné kampaně, které jsou objektivní podporou reakce a fašistických invektiv proti té umělecké tvorbě, kterou Göbbels nazval zvrhlým uměním, Keržencev a oficiální sovětská kritika zrůdným formalismem a S. K. Neumann hnilobným plodem dekadence.
Karel Teige

Četba textu nám připomene také, jak moc avantgarda u nás chápala umění a kulturu v neodmyslitelném svazku se společností a jejími trápeními i cíli.

Kniha je odevzdanou navštívenkou, čekáte osobu za ní

Adolf Hoffmeister-autoportrét|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Ve své úvaze se Adolf Hoffmeister – který mimo jiné pořídil řadu literárních portrétů svých uměleckých souputníků a vedl interview s nejvýznamnějšími umělci své doby ve světě – zamýšlí nad vztahem autora a jeho literatury a nad čtenářským hledáním člověka za knihou. „I lež či pro zisk psaný román totiž v sobě má něco ze samotného autora. Je ovšem kniha jako navštívenka a autorovou platformou pro skutečné představení se a uvedení věcí literárních i životních na pravou míru je až interview.“ A to vzniká protože, „čtenáři mají právo znát toho, kdo k nim přichází po práci, po večeři, do křesel a do postelí, kdo obsadil jejich myšlenky.“

Kde je předěl mezi dobrou a špatnou prací literární

Touto otázkou Vladislav Vančura uvozuje svou přednášku – úvahu, ve které se zabývá dobrou a špatnou literaturou a tím, co je rozlišuje.

V literatuře nemá býti užíváno obvyklé mluvy (…) Ta nás nemůže ani překvapit ani vzrušit. A to odporuje základní literární snaze – snaze po účinu.
Vladislav Vančura

Ozvláštnění je pro Vančuru podmínkou dobré literatury. Literatura má být plná napětí a dojmu, jako by každé slovo bylo vyslovováno vůbec poprvé. Špatná literatura je bez vůle a snahy, píše způsobem, který se vžil a sama se dojímá. Čtenář je zasažen pouze, pokud popisované děje jsou samy o sobě dost silné – a ovšem to je stejný případ jako u novinového článku.

Především se Vančura věnuje třem autorům z naší literární historie, jejichž dílo neztratilo nic ze svého kouzla. Jsou to Karel Hynek Mácha, Božena Němcová a Jan Neruda.

Lyrism jeviště

V eseji Lyrism jeviště z dvacátých let z časopisu Host se Jinřich Honzl věnuje lyrickému dramatu na jedné straně a lyrice jeviště samotného na druhé. Básnické drama nemá sloužit jako podklad pro hereckou reprodukci umocněnou ještě „spolupracujícím výtvarným prvkem“ – je pak prostou ilustrací, ve které básník více ztrácí než získává. A nemá ovšem drama, tak jako v německém expresionismu, sloužit ani revolučním myšlenkám:

Skutečné divadlo odjakživa bylo vyhnáno z katedrál pro svou bezbožnou ironii a z ulice pro tragickou tvář své neužitečnosti.
Jindřich Honzl

Je třeba hledat prostředky vlastnější divadlu samotnému a myslet na to, že „každý dobrý vynález je prostý“. Protože „všechny zázraky lidové podívané jsou divadelnější a dojímavější než všechny malované kulisy.“

Podaří se nám kdy nakreslit mapu nezbadatelné pevniny smíchu?

Jiří Voskovec se smíchem zabývá v doslovu ke své knížce z 60. let Klobouk ve křoví. Komediantův ranec aneb Chvála smíchu cituje řadu myšlenek a nápadů, co že to smích vlastně je – sociální gesto, způsob jak si nasadit bláznovy brýle, jak vyvětrat z duší tajenou krutost…

Jiří Voskovec|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Rozhodně se ovšem smích a komika potýkají úzce s tragikou. Komický genius Charlie Chaplin je druh Dona Quijota, Gullivera, Švejka. Je Hamletem s koutky úst obrácenými nahoru. A Hamlet sám, alespoň jeho renesanční pojetí bez nánosu viktoriánské a romantické sentimentality, je plný ironického smíchu a tragického chechotu.