DESKA TÝDNE: Emoce do kapsy. Debutová sólovka Palmy s vámi půjde kamkoliv
Mezi slezskou zpěvačkou a skladatelkou Palmou a jejím publikem nikdo nestojí. Na debutové sólové desce Starý duch nic neskrývá, přesto je plná tajemství. Soubor minimalistických synthpopových výpovědí v lecčem překonává i její domovskou kapelu Leto. Palma skryla do písniček autenticitu, na kterou si skoro můžete sáhnout.
Bylo to určitě těžké, postavit se před publikum jenom s tabletem a mikrofonem, najednou vedle sebe nemít druhou polovinu kapely, kytaristu, hudebního i životního partnera Indoše. V tom vedru uprostřed léta se navíc nikdo nechtěl hýbat, písničky, které ještě nikdo z publika neslyšel, poslouchali všichni někde v prostoru mezi udiveným pozorem a letargií. Ani Palma se moc nehýbala, promluvy mezi skladbami omezila na lakonickou otázku „též se potíte?“ a jinak se soustředila na svůj zpěv. Teoreticky by tenhle večer opravdu neměl fungovat. Přesto šlo o jeden z nejlepších českých koncertů posledních let. A myslelo si to i těch pár desítek lidí, kteří loni do vnitrobloku Holešovické Šachty přišli.
Punková poučka říká, že žádná kapela není tak dobrá, aby svůj koncert nemohla o patnáct minut zkrátit. U Palmy to bylo přesně naopak – od začátku bylo jasné, že hotových písní je málo, že bude koncert moc krátký a že to celé skončí dřív, než bychom si přáli. Taky jsme věděli, že deska jen tak nevyjde, že je potřeba každou píseň poslouchat opravdu naplno, protože znovu ji uslyšíme bůhvíkdy. I díky tomu se Palmě podařilo vyvolat dokonalý pocit „tady a teď“, přesně ten moment, který na většině koncertů chybí. Každá další skladba, syntezátorová linka nebo úryvek textu byly o něco víc okouzlující než ty předchozí.
Palma na sólové desce našla sebejistotu v nejistotě
Komplex s hostujícím Karlem Veselým jsme otevřeli ničivě industriálním singlem trojice Carter Tutti Void, který pak ale ustoupil hlavním tématům: konečně jsme probrali, kde se vzala kapela Black Midi, proč se o ní (zase) mluví jako o nejlepší současné anglické kapele a jestli si tuhle nálepku svojí deskou Schlagenheim zasloužila. Kdo si ale superlativy rozhodně zaslouží, je zpěvačka Palma. Její debutová sólovka je podle nás zatím jednou z nejlepších českých nahrávek roku.
Skoro přesně po roce teď máme možnost prožít si tyhle písně znovu. A je to přesně tak působivé, jak jsme si celou tu dobu představovali. Může za to jediný moment: Beáta Rakowská, jak se Palma jmenuje občanským jménem, se totiž nakonec rozhodla nechat skladby v téměř původní podobě, neobalovat jejich syntezátorové kosti, nechat je dýchat. Ne, že by nezkoušela oslovit různé producenty. S žádným z nich ale nebyla spokojená, touha udělat si celou desku po svém nakonec zvítězila.
A je to velký triumf. Nenápadný, možná na první poslech ne tak patrný, ale o to výraznější. Album Starý duch, do jehož písní Palma promítla svoje vnitřní boje, touhy i snahy překonat překážky, které si sama postavila, totiž pulzuje opravdovým životem. Dodává sílu, mluví o úzkostech, stejně tak jako o lásce, člověk si rád představuje, že je ovlivněné Palminým mateřstvím, že je příběhem o novém životě, „starém duchu v novém těle“. Ve skutečnosti je ale univerzální. Na syntezátorové příběhy vzniklé v nejzazších koutech Slezska se může napojit každý. A každý by to taky měl udělat. Takhle výrazné domácí album tady totiž hned tak nebude.
Čím se Starý duch liší od společných nahrávek kapely Leto? A mají to ženy v hudbě opravdu pořád těžší? Poslechněte si celou recenzi naší desky týdne.
Palma – Starý duch (Silver Rocket / MMM, 2019)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
