Deník dítěte svého věku. Proč slibný historik Jan Gebauer mladší nevstoupil do historie?

30. září 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03715027.jpeg

Pod názvem Deník dekadentního intelektuála se po více než století dočkaly svého prvního knižního vydání zápisky syna uznávaného českého jazykovědce.

Deník z let 1905 až 1907 zachycuje poslední roky předčasně završeného života Jana Gebauera ml., které vystudovaný historik stylizující se do podoby dekadentního dandyho strávil převážně ve Vídni a v Praze. V knize prodchnuté atmosférou období fin de siècle se střídají vážné úvahy s projevy autorova splínu či milostného rozčarování, ovšem ani Gebauerův cynický úšklebek protkaný jemnou melancholií zcela nezakryje obyčejnou mladickou radost ze života.

Druhý nejmladší syn věhlasného českého filologa Jana Gebauera zdědil po svém otci nejen jméno, ale i jazykový talent. Zájmu o vědu – konkrétně o historiografii – však v jeho případě konkuroval talent literární a obdobnou rozporností se vyznačovala vlastně i osobnost Jana Gebauera mladšího. Nejen o tom podává svědectví jeho Deník dekadentního intelektuála, který edičně zpracoval historik Martin Kučera a nedávno vydal pražský Ústav T. G. Masaryka.

Deník nazývaný autorem „knihou višňovou“ podle originální rudé vazby se dochoval v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Útlý svazek obsahuje Gebauerovy zápisky z let 1905 až 1907, které uzavírá tragická zpráva o smrti jeho otce. K tomu měl sice přecitlivělý mladík dosti složitý vztah, ale s jeho ztrátou se přesto vyrovnával velmi těžce, tím spíše, že o matku přišel již před lety. Jan Gebauer mladší však otce na onen svět brzy následoval, když o pouhý půlrok později zemřel i se svou přítelkyní na onemocnění tyfem.

03715028.jpeg

Mezi Prahou a Vídní, láskou a přátelstvímNikterak pravidelným pisatelem nedlouhých deníkových záznamů je slibný absolvent historie na pražské univerzitě, který svůj tříletý pobyt ve vídeňském Ústavu pro rakouský dějezpyt posléze zakončí doktorátem a hodlá nastoupit na místo archiváře zemského ústavu v Praze. Zatímco úvodní stránky, nabývající místy až esejistického rázu, dávají vyniknout především intelektuálnímu rozměru tehdejší Gebauerovy existence, ve zbylé části knihy se ke slovu dostávají zejména jeho citové a milostné peripetie.

Leckterého čtenáře přitom možná zarazí nepřehlédnutelný kontrast mezi autorovou rozumovou vyspělostí i značným kulturním rozhledem na jedné straně a citovou nevyzrálostí na straně druhé. Již samotný výčet Gebauerových lásek – často jen platonických a málokdy opětovaných – dostatečně ilustruje míru mladíkovy horkokrevnosti a naivity, vždyť mezi nimi figurují dokonce tři sestry, které se všechny zanedlouho provdaly za jiného. Nejstarší z nich, Kláře Heyrovské alias donně Claře, také autor svou knihu dedikoval. Gebauerovo úsilí vynakládané na dobývání (pravda, většinou neúspěšné) dívčích srdcí přitom kontrastuje s jeho vrozeným sklonem k melancholii a cílenou autostylizací do příznačné figury přelomu 19. a 20. století – dekadentního dandyho. Ovšem jak sám na jednom místě podotýká: „Romantika, sentimentalita, cynismus, melancholie, ironie: vše je v jednom člověku, v jediné hlavě.“

Pečlivě vypravený text rozporuplného autoraNepostradatelnými se ukazují být editorovy komentáře a vysvětlivky, zvláště pak biografické medailonky oživující pro současného čtenáře mnohdy zapomenuté postavy z řad Gebauerových přátel, spolužáků, učitelů, citovaných historiků nebo oblíbených spisovatelů. Editor Martin Kučera nadto ve svém doslovu zasazuje četbou nabytá fakta o posledních letech Gebauerova života do širšího dobového i rodinného kontextu, přičemž se nevyhýbá ani problematickému vztahu Jana Gebauera mladšího a staršího. Snad jen v hodnocení Gebauerova literárního talentu, doloženého několika přítomnými básněmi a prózami, bych byl opatrnější – autor deníku je sice nadaný stylista, avšak hodnota jeho uměleckých pokusů není nijak závratná.

Otázkou rovněž zůstává, nakolik lze brát vážně autorovy četné projevy deprese a splínu, které mohou být součástí jeho dekadentní autostylizace. Nutno ovšem podotknout, že mnohé z oněch zoufalých výkřiků a chmurných vizí zcela nepochybně pramení v autorově nitru a ryze umělá může být snad jen jejich exaltovaná forma.

Specifický byl i Gebauerův náhled na obor historiografie – za nutnou výbavu historika považoval nejen rozum, ale i sentimentalitu, respektive cit. Jak dokládá svědectví již zmiňované Kláry Heyrovské, z jejíchž knižně vydaných vzpomínek jsou zde ve zvláštní příloze ocitovány tři úryvky, coby budoucí archivář byl Gebauer odhodlán vykonat něco pro svou zem, a vlastenecký tón zaznívá i z leckterých pasáží jeho deníku.

Také proto je nesmírná škoda předčasného odchodu nadmíru slibného intelektuála, který dle vlastních slov chtěl „rehabilitovat lidi dávno zemřelé, hledat ty, kdož umřeli zneuznáni, zneuctěni (…) a povědět přitom i tragiku svého života a svého citu“. Alespoň něco málo z jeho příběhu si snad nyní konečně najde své čtenáře.

autor: Petr Nagy
Spustit audio