Demokracie je řemeslo, angažovat bychom se měli každý den, říká Maxim Velčovský. Na Signalu vystaví válkou poničená auta z Ukrajiny
„Nedávno mi kdosi na vernisáži říkal, že si myslel, že kreativní lidi jsou šílenci,“ usmívá se letos šestačtyřicetiletý designér Maxim Velčovský. Sám sice o umění, designu i světě kolem sebe ve Vizitce přemýšlel zcela příčetně, kdyby ale před rokem a půl po kolapsu způsobeném kombinací přepracování a covidu nepustil post vedoucího ateliéru, nemuselo to s jeho zdravím dopadnout dobře.
Ve Vizitce s Markétou Kaňkovou mluvil i o práci pro firmu Lasvit nebo o tom, proč studenty nutil prezentovat jejich nápady hned dvakrát týdně.
Čtěte také
Auta, která jejich majitelé dostali od rodičů anebo za celoživotní úspory. V kapotě díry od kulek, místo podložek na podlaze cihly z nedalekých domů, zasažených ruskou raketou. V jednom kastlíku pod předním sklem Bible, v druhém krabička kondomů. Tak vypadají vraky vozů, které vytvoří základ nejnovější instalace designéra Maxima Velčovského.
V rámci festivalu Signal jí chce poukázat na krutost stále trvající ruské agrese na Ukrajině. „Jsem dítě studené války a pamatuju si školní plakáty s atomovými pumami. Teď mám sám děti a zkouším si představit ten stres před potenciálním raketovým útokem, který může přijít kdekoliv,“ vysvětluje motivaci, jež ho ke tvorbě série objektů přivedla. Instalaci bude možné vidět od 13. do 16. října na pražském Mariánském náměstí.
Jeho projekt reflektuje smutný trend, jímž je po covidové pandemii válka na Ukrajině. Mít oči otevřené a reagovat na dění kolem sebe je ale jeho celoživotní program. „Termín angažované umění je v této zemi zprofanovaný. Jenomže demokracie je řemeslo, které se musíme učit. Angažovat by se měl člověk každý den. Každý den si před sebou musíme obhajovat, co je a co není dobře. I když vám pekař prodá tvrdé housky, je dobré se ozvat,“ míní.
Svoje fungování na umělecké scéně řeší už od dob studií keramiky a porcelánu na UMPRUM. „Když jsem na škole viděl všechny ty vytunelované firmy, přemýšlel jsem, jestli s nimi chci spolupracovat. Ty moje gumáky z porcelánu nebyly jen statement, chtěl jsem ukázat, že věci mohou existovat i z jiného úhlu pohledu. Popelník ve tvaru mapy republiky zase komentoval kýče, které jsem potkával cestou do školy v Kaprově ulici,“ komentuje své rané, dnes už v podstatě ikonické artefakty z počátku nultých let.
Nestačil jsem se divit, kdo nám dává vizitky
Dnes už je ale Maxim Velčovský zase o kus dál. Jedenáct let pracuje coby hlavní designér pro špičkovou firmu Lasvit a keramiku, kterou na UMPRUM vystudoval a deset let tamtéž vyučoval, vyměnil za sklo.
Dobře tak mohl pozorovat, jak se původně maličká firma o čtyřech zaměstnancích rozrostla ve čtyřsetčlenný, dobře fungující organismus, jenž má přetlak žádostí o spolupráci a síly propojuje například s lidmi okolo architektky Zahy Hadid nebo designéra Michaela Younga. Ve Vizitce vzpomněl, jak se coby začínající umělec do povědomí zahraniční klientely dostal přes svého londýnského agenta Thorstena van Eltena. „Přes galerii Mint se to rozprostřelo do celého světa. Přijeli jsme na veletrh do Francie a najednou jsme se nestačili divit, kdo nám dává vizitky,“ připomíná třeba setkání s obchodníkem Mohamedem Al-Fayedem.
Jestliže Velčovský končil UMPRUM v době, kdy měl jen málokdo svou mailovou adresu, informace se dohledávaly v knihovně a osobní návštěva milánského veletrhu designu byla pro každého studenta povinností, dnešní studenti jsou na tom úplně jinak. Své ateliéry si zakládají už na škole a místo dlouhé cesty do Itálie věnují čas vyhledávání informací na specializovaných blozích.
Když Velčovský v roce 2011 zvítězil ve výběrovém řízení na vedoucího Ateliéru keramiky a porcelánu (dnes ho vede jeho dlouholetý asistent Milan Pekař), zavedl několik novinek: začal kupříkladu přijímat i lidi z gymnázií, kteří neměli bechyňské či uherskohradišťské keramické vzdělání, zato dokázali přemýšlet v širších souvislostech a uměli cizí jazyky. Se studenty také jako prevenci lenosti a usnutí na vavřínech nastolil praxi prezentovat nápady dvakrát týdně. Sám totiž, jak ve Vizitce řekl, se svým vedoucím mluvil zhruba šestkrát do roka.
Související
-
Anna Beata Háblová: Dům jako kopna skla
Nikomu to neříkám, ale vím, jaké to je, když je sklo rozžhavená láva. Když jsem před pecí, ve které se perou plameny, a mě čeká šichta, kdy nepočítám, kolik litrů propotím.
-
Jsme mírumilovná firma, svět dobýváme křehkými prostředky, říká zakladatel Lasvitu Leon Jakimič
Když mu na obchodní schůzce v Singapuru došlo, že jím nabízené broušené lustry už dnes nikdo ve světě nechce, rozhodl se pro radikální změnu.
-
Velké nápady přišly v hospodě při kreslení na ubrousek, říká světový designér Jan Plecháč
Jeho lustry inspirované velkými operními domy mají doma herečka Salma Hayek nebo zpěvák Justin Bieber, designér Jan Plecháč ale stojí za řadou dalších zajímavých projektů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
