Déja vu o mistru života, slov a obrazů

Přestanete-li si ovšem knihu prohlížet jako úchvatné leporelo a začtete se do jejích stránek, začnete mít pocit déja vu. Pokud patříte k milovníkům Bohumila Hrabala a znáte jeho dílo, uvědomíte si, že jste takřka vše již četli. Kniha Tomáše Mazala je totiž především velkolepou koláží umělcových textů, vzpomínek jeho přátel a toho, co o něm napsali literární teoretici a kritici (poslední ingredience je v ní nejméně). Citáty, jejichž původ je pečlivě vyznačen ve více než devíti stech poznámkách, jsou pak autorem knihy komentovány či doplněny vlastními vzpomínkami.

To, že byl Tomáš Mazal (undergroundový autor, fotograf a filmař) věrným průvodcem Bohumila Hrabala především v posledních deseti letech jeho života, se odráží i v kompozici knihy členěné do dvou částí. Více než jedna třetina rozsáhlejší první části je věnována závěrečným Hrabalovým dnům, jeho smrti a detailní deskripci motivu sebevraždy, jež se v jeho díle často opakuje. Nicméně nejrozsáhlejší je zde kapitola Život v literatuře, podrobně mapující historii Hrabalova psaní (již od raných pokusů ve 30. letech 20. století) - především se zřetelem k prvotní inspiraci, vztahu tohoto psaní k autorově životu, dobovému politickému kontextu, ohlasu a způsobu publikování. Ten byl nejpozoruhodnější v 70. a 80. letech, kdy se souběžně realizoval ve všech třech sférách, do nichž se česká literatura právě kvůli onomu kontextu rozdělila - tedy v samizdatu, exulantských nakladatelstvích i nakladatelstvích státních.

Kniha Tomáše Mazala "Spisovatel Bohumil Hraba"|foto: www.torst.cz

Druhá část knihy je řadou sond do specifických oblastí Hrabalova života a tvorby: jsou zde kapitoly věnované jeho literárním láskám (k největším patřil Lao'c), ženám, s nimiž se sblížil, škole a studiím, hospodám a pivu, spisovatelově vztahu ke sportu, hudbě i kočkám (čtyřnohým). Nejzajímavějšími kapitolami jsou pak ty vztahující se ke genezi dvou jeho nejvýznamnějších děl (Obsluhoval jsem anglického krále a Hlučná samota) či k jeho sklonu předvádět se, "hrát", jenž zřejmě geneticky souvisel s náruživým amatérským herectvím jeho maminky (to je zde pozorně zdokumentováno). V kapitole nazvané Stoh slámy mapující Hrabalovy kontakty s disentem a nátlak, kterému byl vystaven ze strany komunistického establishmentu a StB, se Mazalovi podařilo evokovat martyrium, jemuž byl umělec při svém ekvilibristickém balancování mezi oficiální a samizdatovou kulturou vystaven.

Nevýhodou takto komponované knihy je, že citáty z Hrabalových textů se v některých kapitolách - vracejících se z jiného zorného úhlu k tématům i časům již jednou probraným - opakují, taktéž dojem déja vu se v průběhu četby umocňuje. Ačkoli si neumím odpovědět na otázku, zda několikeré použití týchž citátů a týchž výroků by mohlo být způsobeno rychlou jehlou, s níž Tomáš Mazal možná svůj patchwork sešíval, anebo je záměrnou prací s leitmotivy, kupodivu mi tyto "návraty" stejných informací příliš nevadily: stejně jako dítě má nejraději pohádku, kterou již zná, i já si znovu rád četl již přečtené. Jako by mě vír opakujících se vět a obratů strhával do srdce legendy. Legendy o taoistickém mudrci, který dokáže prožívat slast na korzu městečka, kde se zastavil čas, stejně jako nad proudem žhavého železa vytékajícím z kladenské pece či v balírně starého papíru, při koupání v řece, v hospodských rozhovorech nebo na rozpálené střeše, kde buší do psacího stroje a zrychluje průtočnost své imaginace až k rychlosti šesti stránek za hodinu, jejichž prostřednictvím pak svou slast vyvolává i v mysli svých bližních.

Tato legenda, zvláštní v tom, že ji o sobě vytvořil sám její hrdina, byla až dosud roztroušena v různých jeho textech. Zásluhou Tomáše Mazala je, že její střípky sesbíral a vytvořil z nich ucelenou zářivou mozaiku. Nyní tedy již čeká na své ikonology, aby ji... Ale proč věštit? - Co si s legendou počnou, je na nich.