David Zane Mairowitz: Sonáta pro Stalina. Nejlepší hra BBC roku 1989

Děj se hry se odehrává převážně v prostorách stalinského státního rozhlasu. Vše odstartuje telefonát velkého vůdce, který v jakémsi sentimentálním rozmaru projeví přání: chce nahrávku s Mozartovou sonátou, v podání vyhlášené virtuózky. Bohužel, dotyčná byla před lety obžalovaná z účasti na trockistickém spiknutí, už od té doby živoří v kobce Ljubljanky. Všechny její nahrávky byly ihned po odsouzení zničeny. Nezbývá, než ji ihned dopravit z vězení do studia, přimět ji nahrát sonátu, která bude obratem doručena Stalinovi.

David Mairowitz je dramatik, překladatel, znalec díla Franze Kafky, významný rozhlasový tvůrce a držitel mnoha mezinárodních ocenění. Státní příslušností Američan, žije střídavě v Avignonu, Berlíně a Gdaňsku. Při příležitosti české premiéry hry, která byla vyhlášena v roce 1989 v britské BBC nejlepší hrou roku, pořídil v roce 2000 dramaturg české inscenace Hynek Pekárek s Davidem Mairowitzem následující rozhovor.

Vaše hra se odehrává v době nejkrutějšího stalinského teroru. Inspirovaly vás při jejím psaní nějaké konkrétní historické události?

Sonátu pro Stalina jsem napsal nedlouho poté, co jsem četl Šostakovičovy paměti. Na jejích stránkách najdete nejednu situaci a skutečnost podobné těm, které jsem použil ve své hře. Bezprostředně mne inspirovala Šostakovičova historka, jak byl jednou uprostřed noci vyburcován celý orchestr, aby do rána nahrál desku, kterou si přál Stalin. Na obdobné situaci jsem Sonátu pro Stalina vystavěl, ale s tím rozdílem, že jsem do ní přivedl svoji fiktivní postavu – Stalinovu oběť, klavíristku Marii Lvovnu. Pak jsem se rozhodl, že právě tahle postava nebude nikdy jednat v dialogu, že bude mlčet. Důsledné mlčení je v situaci krajního ponížení a teroru výrazem jejího odporu. Co však s mlčící postavou v rozhlasové hře? Marie Lvovna proto přesto mluví – posluchač slyší její vnitřní monology.

Pro dramatika je vždy lákavé přivádět na scénu velké historické osobnosti. Stalin, přestože jeho jméno je přímo v názvu, ve vaší hře ale nevystupuje…

O tom, že by Stalin ve hře vystupoval, jsem ani neuvažoval. Po pravdě řečeno, víc než jeho postava mne jako autora spíše zajímal mechanismus té obrovské moci nad lidmi, které měnil v poslušné loutky. Odolali pouze ti, kteří si zachovali vnitřní integritu. V situacích, kde je pravidlem pro jednání důsledná sebecenzura, už není Stalinova osobní přítomnost nutná.

Váš odmítavý vztah ke komunismu je ze hry patrný. Nedá mi však, abych se vás nezeptal, jestli byl takový vždycky?

Pocházím z rodiny, která přijala Stalinův kult a věřila v myšlenku komunismu, jak v roce 1930, tak i v roce 1940 a dokonce – je mi to líto – ještě i po vpádu Sovětského svazu do Československa v roce 1968. Proto jsem hru Stalinova sonáta psal také jako osobní výraz svého odporu proti tomu, čemu jsem před mnoha lety věřil.

Vaše hry jsou obvykle uváděny všemi prestižními rozhlasovými stanicemi v Evropě. Jaký úspěch jste měl se Sonátou pro Stalina?

Sonáta pro Stalina byla již vysílána ve dvanácti zemích. V britské BBC se stala nejlepší hrou roku 1989. Česká premiéra je zároveň prvním uvedením hry v zemi bývalého komunistického bloku.