Daniela Fischerová: Přesilová hra

A mezi mnoha ovládacími strategiemi je jedna zvláště zákeřná a mocná. Je to nevypočitatelnost.   

Lidé v mocenském postavení se občas záměrně chovají neodhadnutelně. Jak to vypadá? Chvíli jsou přátelští jako milius a náhle, bez zjevné příčiny, ochladnou a už nám ani neodpoví na pozdrav. Nikdy nevíme, co od nich čekat. Mají-li tým, věčně střídají své favority. Nikdo si nemůže být jist, jestli se ještě hřeje na výsluní jejich přízně, nebo jestli už je zralý na odpis.

Pro šéfy to má vítaný důsledek: všichni jsou stále ve střehu, každý má strach, že pod ním praská židle, a snaží se zavděčit, jak to jenom jde. Ale udílení přízně je stejně matoucí a zcela nelogické: za co vás šéf jednou pochválí, to vám příště bez důvodu hodí na hlavu. Jeho nálady se střídají rychlostí větru: dnes veselý kumpán a zítra lední medvěd, nikdo nemá zdání, proč.   

Ranní úvaha Daniely Fischerové: Nejupřímnější lichotka aneb Amorův šíp

• Upravit
• Smazat

O čem to dnes bude? O nápodobě. Je to nevyčerpatelné téma. A dnes to bude nejromantičtější: totiž o lásce.

Podobné rysy vídáme u hysterek, a to hysterek obého pohlaví. Mají-li partnera, ničí ho kmitáním mezi projevy vášnivé lásky a odmítavým chladem, chvilku jsou nadšené, vzápětí zoufalé, bezdůvodně se urážejí, chovají se nesrozumitelně, ale pak nás druhé obviňují, že jim nerozumíme. Stejně jako ti šéfové v nás budí pocit neschopnosti nebo viny… a tím získávají divnou, ale silnou moc.   

Jedna z našich hlavních potřeb je porozumět lidem, najít si cestičky v té mezilidské džungli, vědět, co mám dělat, abych došel úspěchu. Neodhadnutelný šéf to znemožňuje. Je-li to opravdu „jenom“ šéf, ještě pořád máme možnost zmizet, dát výpověď a nenechat si poničit duševní zdraví.

Ranní úvaha Daniely Fischerové: Líbíš se mi aneb Lajk

• Upravit
• Smazat

O čem to dnes bude? O podobnosti. O nejhlubším poutu, které nás spojuje neviditelnými vlákny a dělá z našich oddělených a mrňavých Já jedno velké My.

Běda, jestli tak jedná rodič s malým dítětem. Dává mu nebezpečný signál: „Chovat se správně nemá cenu, systém spravedlivých odměn stejně nefunguje a sebelepší snaha nikam nevede.“ Svět se pro takové dítě mění v divoký dopravní ruch, kde nesvítí semafory a nestojí silniční značky, každý může řídit v protisměru, pravidla neplatí a všichni jsou věčně v ohrožení života.    

Co s tím? Dá se vůči tomu vůbec nějak bránit? Ráda bych byla chytřejší, než jsem, a rozdávala velemoudré rady. Za sebe věřím, že nejlepší možnost je tu situaci co možná rychle opustit. Těžko takovou radu dát malým dětem, ale aspoň my dospělí vyhněme se těmto emocionálním škůdcům. Podkopávají v nás jednu velmi důležitou víru, totiž že záleží na tom, jak se chováme, že jak se do lesa volá, tak se taky z lesa ozve. A když nám někdo tuto víru bere… inu, jak se říká: Bič a pryč!