Daniela Fischerová: O hlase jako zachránci i zrádci

Dech je první i poslední výraz živé bytosti. Tělo plus dech rovná se život, tělo mínus dech rovná se pouhé tělo, tělo bez duše, prach obrací se v prach.

Daniela Fischerová: O hlase a jeho tátovi

• Upravit
• Smazat

O čem to dnes bude? O hlase a jeho rodině. Hlas má totiž tátu, svého původce a vládce, a tím původcem je dech.

Indové mají krásné úsloví: Dech je kůň a mysl je jezdec, který na něm jede. A druhé, stejně pěkné: Hluboký dech je hluboký život a povrchní dech je povrchní život. Věřte nevěřte, opravdu nejde dýchat povrchně a mít přitom hluboké myšlenky a hluboké city. Naše pohodlná líná populace dýchá pořád ledabyleji. Trávíme dny vsedě-vleže, ano, já taky, a dýcháme to umělé povětří zavřených prostor, ano, já taky, a kdy jsme se naposled pořádně rozdýchali? Vzácně, krátce, málo. Ano, taky dýchám špatně, bohužel.

A třetí úsloví o dechu, velmi praktické. Když se bojíš, chyť se svého dechu jako pevného lana. Jak tomu rozumět? Když na nás padne úzkost, nedejbože hrůza, to nejlepší, co pro sebe v těch posledních vteřinkách můžeme udělat, je honem rozdýchat břicho. Vší silou a plnou parou. Dech je kůň, na němž jede jezdec mysli, a ve strachu kůň jankovatí, vyhazuje a občas jezdce shodí. Když se nás zmocní panika, všechen rozum je rázem v háji zeleném. Hned se zhluboka nadechněme! a třeba se nám povede přemostit tu rozvírající se propast hrůzy, ustát tu hroznou chviličku a zachovat alespoň základní soudnost. Pevné lano dechu, pevná uzda mysli nás může zachránit.

A konečně nejmladší synáček rodu, hlas. Hlas není nic jiného než artikulovaný dech. Umí mluvit jako Shakespeare a zpívat jako Pavarotti, ale je to pěkný zrádce: všechno na nás vyžvaní. Tón je pravdivější nežli obsah slov a máme-li bystré uši, snadno odhalíme lež.

Daniela Fischerová: O hlase vysokém, hlubokém, trpkém i sladkém

• Upravit
• Smazat

O čem to dnes bude? O hlase. O hlase v rozhlase, tam patří. Tam kraluje a tam je ve službě.

Četla jsem o moc zajímavém americkém výzkumu. Ve Státech je oblíbeným koníčkem pacientů žalovat lékaře pro skutečné či domnělé doktorské chyby. Živí se na tom stáda právníků a pro lékaře je to vždycky trauma: ztrácí tím čas a energii, a i když spor vyhraje, však to známe: pokaždé trochu špíny ulpí. A jedna psycholožka se rozhodla zkoumat, co vlastně činí z lékařů snadnou oběť pacientských žalob. Je to pohlaví? Rasa? Medicínský obor? Věk? Zjistila pozoruhodný fakt: nejvíc pacienty popuzuje netrpělivost v hlase lékaře. Takové to mimoslovní Nezdržujte, chlape, moc se nevykecávejte, ženská, nemám tu jen vás! Na takové doktory pacient přímo číhá a má-li šanci, tak je žaluje.

Jistě, lékaři jsou přetížení lidé, ve Státech, u nás i kdekoli, ale netrpělivost nás uráží a dráždí. Hlavně když jsme bezmocní a bojíme se, bolí to a závisíme na nich mnohdy celým bytím. My jsme ti trpící a oni mají být ti trpěliví… Ano, často to opravdu nejde, ale snad by stačilo mluvit jiným tónem. Tedy: jiným hlasem. Tedy: jiným duchem, jinou duší. Tak co vám chybí, pane, co vás bolí, paní? A nám bude o fous lépe jenom proto, že nám někdo naslouchá.