Dana Pfeiferová hovoří s Radkou Denemarkovou nejen o jejím románu Hodiny z olova

Radka Denemarková
Radka Denemarková

Dnešní Reflexe: Literatura! nabízí rozhovor germanistky Dany Pfeiferové se spisovatelkou a překladatelkou Radkou Denemarkovou. Povídaly si nejen o jejím nejnovějším románu, nazvaném Hodiny z olova, za který autorka získala letošní Cenu Magnesia Litera v kategorii Kniha roku, ale také o jazyce a síle slova. Připravila Milena M. Marešová.

Hodiny z olova jsou poznáváním světa skrze román

„Musím říct, že z toho mám velkou radost,“ odpovídá Radka Denemarková na otázku, zda ji ocenění knihy, a především její pozitivní přijetí čtenáři těší. „Protože ta kniha byla pro mne důležitá z mnoha důvodů. Proto také jako jedno z mott té knihy je citát Jeana Améryho: "Knihy mají své osudy. Mohou také osudem být." A tady došlo k propojení života a psaní a literatury ve velice intenzivní míře, jakou jsem ještě nezažila.“

Literatura jako výprava za poznáním

„Mimo jiné je ta kniha také poetologická,“ uvádí na začátku rozhovoru Dana Pfeiferová: „ona reflektuje možnosti literatury a možnosti psaní, což pro mne dokládá například citát: "Napsat knihu znamená rozluštit kód samoty slov. Podrobit slova zkoušce pod detektorem lži." To je velmi vysoká ambice, užít v románu, který je o totalitě kolem nás i v nás, o svádění totalitou takový, řekla bych až kantovský, morální imperativ.“

Každému tématu volím jiný jazyk

Předchozí romány Radky Denemarkové byly podle Dany Pfeiferové buď narativní, anebo – jako například Kobold – „je taková trochu parafráze Ingeborg Bachmanové o fašismu mezi mužem a ženou“, tedy závažné téma, ovšem zpracované lyrickým jazykem. „Zároveň jsou to knihy velmi koherentní, ucelené. Ovšem u Hodin z olova, když jsem hledala srovnání, tak mne napadl Robert Musil a jeho Muž bez vlastností,“ objasňuje Dana Pfeiferová a ptá se na „krystalizování formy“ – „Je tam nějaká geneze?“

Sám autor také neví, co všechno se v něm mísí,“ odpovídá Radka Denemarková, „to, myslím, je hranice, kam literární věda nikdy nemůže dosáhnout.“ Román tvořila autorka pět let a vnímá jej, či proces jeho vzniku, jako výsledek svého prožívání doby, událostí i okolního dění: „Měla jsem rozepsaný jiný román, ale do toho přišel život sám, jednak mé cesty do Číny, jednak otevření se jiného prostoru světa, něčeho, co ještě není popsané, a zároveň návraty do Evropy, kde se také něco lámalo, mne překvapovalo nebo trápilo. To všechno, co mne trápilo, jsem chtěla propátrat přes román.“