Čtyři poslední písně Richarda Strausse. Momenty, které se dotýkají duše, říká Christiane Karg

23. březen 2017

Ve Dvořákově síni pražského Rudolfina se ve středu 22. března představila německá sopranistka Christiane Karg. Za doprovodu České filharmonie pod taktovkou Manfreda Honecka přednesla Čtyři poslední písně Richarda Strausse.

Toto dílo na texty Hermanna Hesseho a Josepha von Eichendorffa skladatel napsal v roce 1948, tedy rok před svou smrtí, a název Čtyři poslední písně jim přisoudil Straussův přítel Ernst Roth, hlavní editor vydavatelství Boosey a Hawkes v Londýně. Cyklus vyšel po Straussově smrti a v souladu s přáním autora ho poprvé provedla norská sopranistka Kirsten Flagstad s dirigentem Wilhelmem Furtwänglerem.

Jakou pozici mají ve vašem repertoáru Straussovy Čtyři poslední písně?

Ta pozice je úplně nová. V uplynulých čtyřech letech jsem tyto písně zpívala hodně a ráda, ale pouze s klavírem. Nabídka zazpívat si je s orchestrem přišla až teď z Prahy, a když jsem včera při generální zkoušce předstoupila před Českou filharmonii a vyprodané Rudolfinum, byl to úžasný pocit. Pocit něčeho úplně nového, pocit zrození. Jsem s výsledkem spokojená a jsem šťastná, ale myslím si, že na interpretaci této úžasné věci bych měla následujících tak 20 let pracovat.

03827605.jpeg

Tento cyklus interpretovaly slavné světové pěvkyně…

A to je právě problém! (smích)

…máte mezi nimi nějaký vzor?

Mojí nejoblíbenější interpretkou Čtyř posledních písní je finská sopranistka Soile Isokoski. Slyšela jsem její interpretaci více než stokrát a pokaždé jsem v tom našla něco nového. Ona je po technické stránce dokonalá, ví přesně, o čem zpívá, rozumíte jí. Je to svěží, není to kýčovité. Je to krásné, niterné. Tento cyklus trochu svádí k tomu, aby jej zpěvačka zatěžkávala, případně aby z něj udělala něco prvoplánově efektního, kýčovitého. Strauss je obecně nebezpečný, protože psal poměrně hutnou „krémovou“ hudbu. Když k tomu budete chtít za každou cenu přidat další krém, bude to příliš a budete se cítit špatně.

Písně jsou čtyři. Kromě písně Jaro všechny pojednávají o smrti, jsou však naplněny klidem, přijetím a smířením. Jak k tomuto cyklu osobně interpretačně přistupujete?

Je to technicky poměrně těžké, protože polohově nejvýš je samotný začátek. Ale je to příjemná cesta – od bezstarostného jara se postupně dostáváte k něčemu opravdu hlubokému a závažnému. Každá z těch písní má vlastní vývoj. Nedá se říct, že tři z nich jsou vyloženě o smrti. Pozemský život sice končí smrtí, ale i smrt je cesta, začátek něčeho nového, něčeho možná pozitivního. A to je, vlastně musí být, velmi krásné.

03827606.jpeg

Máte mezi Straussovými Čtyřmi posledními písněmi svou nejoblíbenější?

Nemohu říct, že bych některou z nich měla raději než jinou. V celém cyklu naleznete krásné momenty, které se dotýkají duše. Všechny čtyři písně jako celek fungují opravdu perfektně.

Skladby Richarda Strausse se ve vašem diáři objevují poměrně často. Čím vás jeho hudba oslovuje?

Myslím si, že Strauss se stává mým důležitým uměleckým partnerem. Stejně jako to byl Mozart, kterého jsem zpívala a stále zpívám hodně. Věřím, že mne hudba Richarda Strausse bude provázet po zbytek uměleckého života. Mojí první straussovskou příležitostí byli Strážci chrámového prahu v Ženě bez stínu. Byl to úkol v rámci Operního studia v Hamburku. Tato role má malý prostor až na samotném konci díla, po asi pěti hodinách čistého času opery. Bylo to narežírováno tak, že jsem byla stínem samotné Císařovny. Šest týdnů, šest hodin denně jsem intenzivně zkoušela po boku zpěvačky, která zpívala Císařovnu. Tam se přede mnou doslova otevřel svět Straussovy hudby.

Christiane Karg se narodila ve Feuchtwangenu v Bavorsku. Studovala zpěv na univerzitě Mozarteum Salzburg a na Konzervatoři ve Veroně. Je členkou souboru Frankfurtské opery, kde k jejím rolím patří Susanna, Musetta, Pamina, Servilia, Zdenka (Arabella) a titulní role v opeře La Calisto. V této sezoně se vrátí do Frankfurtu nad Mohanem, kde bude zpívat Melisandu v novém nastudování opery Pelleas a Melisanda v režii Clause Gutha a bude debutovat v roli Adély (Netopýr). V roce 2006 slibně debutovala na Festivalu v Salcburku, nyní se vrací, aby opět zpívala roli Amora v opeře Orfeus a Eurydika pod vedením Riccarda Mutiho a Zerlinu v Donu Giovannim pod vedením Yannicka Nézet-Séguina. Pravidelně pohostinsky vystupuje v Divadle na Vídeňce, například jako Ismene v opeře Mitridate a Telaire v Castoru a Polluxovi. V Bavorské státní opeře v Mnichově vystoupila jako Ighino v opeře Palestrina; v Komické opeře v Berlíně jako Musetta v Bohémě a Norina v Donu Pasquale; a v Opéra de Lille jako Anna Trulove v Životě prostopášníka. V sezóně 2010/2011 zpívala roli Poppey v opeře Korunovace Poppey s Glyndebourne Touring Opera; v této sezóně debutovala na Festivalu v Glyndebourne v roli Aricie v opeře Hippolyte et Aricie.

Do té doby jsme jí vnímala jako těžkou na poslech, nepřístupnou, nedokázala jsem v ní najít melodie. To se ale v Hamburku změnilo. Po šesti týdnech absorbování této hudby jsem si k ní našla cestu a pochopila, jak nádherným hudebním jazykem k nám Richard Strauss hovoří. Jazykem, který je sice pokaždé jiný, ale vždycky poznáte, že je to Richard Strauss. Zpívala jsem už například Zdenku v Arabelle nebo Sophii v Kavalírovi s růží. Když zpíváte Strausse, musíte být co nejvíce přesný a transparentní, protože orchestrace je nemilosrdná.

Když za mnou přišel dirigent dnešního koncertu Manfred Honeck s tím, že by chtěl, abych s ním v Praze zpívala Čtyři poslední písně, řekla jsem mu, že nemohu, protože to není pro mne. On ale říkal, že jeho idea je právě můj hlas. Jsem si vědoma toho, že nejsem Jessye Norman. Ale na druhou stranu, Čtyři poslední písně zpívaly i Lucia Popp nebo Elisabeth Schwarzkopf, které také neměly obrovské hlasy. Ráda bych se přiblížila k jejich niterné interpretaci cyklu. Pokud jej navíc děláte s dirigentem, který respektuje váš hlas, rozumí mu a společně s ním i s orchestrem jste v rovnováze, že se můžete ponořit do tajů Straussovy partitury, je to taková radost, že si to ani nedovedete představit.

autor: Daniel Jäger
Spustit audio