Corneliu Porumboiu: Každý film, který natočím, je jako cesta
Rumunský filmař Corneliu Porumboiu byl jedním z nejvýznamnějších hostů letošního ročníku Viennale. Představil na něm svůj nový film Když se večer snáší na Bukurešť aneb Metabolismus, reflektující s typickým sarkastickým humorem v dlouhých záběrech filmovou branži i mezilidské vztahy.
Porumboiu, který už dřív natočil filmy jako 12:08 na východ od Bukurešti a Policejní, adjektivum, tentokrát pozoruje režiséra a jeho herečku, který si začali neupřímný románek během natáčení. Jeden z nejzásadnějších rumunských režisérů současnosti poskytl Čajovně exkluzivní rozhovor, ve kterém mluvíme o Bukurešti, Menzelovi a Formanovi, ale také korejském filmu a Kafkovi.
Vídeňský festival Viennale si celkově udržuje velmi vysoký programový standard – má program vhodný pro náročné, ale nepůsobí elitářsky. „Vídeňané mu rozumějí” a pro české festivaly by mohl být inspirací. V Čajovně jsme proto dali prostor taky Hansi Hurchovi, řediteli festivalu, který ho do současné podoby mnohaletou prací dovedl.
Část rozhovoru s Corneliem Porumboiem vám nabízíme také v přepisu:
Co vás přivedlo na filmovou školu? Původně jste studoval ekonomii, a tak by mě zajímalo, co vás motivovalo jít studovat film.
Ano, začal jsem v Bukurešti po střední studovat management, ale vůbec mě to nebavilo. Tak jsem začal chodit do cinematéky a objevoval jsem pro sebe různé filmy. Do svých osmnácti jsem totiž viděl maximálně rumunské filmy nebo bijáky s Brucem Lee, americké ninja filmy a tak. Teprve v Bukurešti jsem doopravdy začal objevovat kinematografii. Management mě hrozně nebavil a chtěl jsem zkusit film. Nebylo v tom nic jasného, bylo to jako nějaká nálada, které jsem podlehl. Byla to cesta, po které jsem se zkusmo vydal a začal jsem si kinematografii opravdu užívat.
Jak si hledáte témata a vyvíjíte scénář? Ve filmu 12:08 na východ od Bukurešti se lidé z malého města Vaslui v tragikomické televizní debatě baví o tom, jestli v jejich městě byla nějaká revoluce proti Ceaușescovi, nebo ne. Policejní, adjektivum zase sleduje – do absurdní policejní diskuse gradující – případ dealování lehkých drog mezi středoškoláky. Vypadá to, že vycházíte z nějaké aktuality, kterou jste zaslechl, nebo jste o ní někde četl. Je to tak?
Je to spíš tak, že téma si najde mě, chcete-li. Nehledám ho. Něco vidím, rezonuje to ve mě a připadá mi, že je to důležité, a tak na tom začnu pomalu pracovat. Kdybychom si teď oba přečetli jedny noviny, tak vás by zaujaly nějaké zprávy a mě zase jiné. A o to jde. Ale v zásadě to můžu přiblížit těmi to slovy: téma si vybírá mě.
Mám dost rád váš smysl pro humor. Znáte nějaké filmy české nové vlny, ke které někdy býváte přirovnáván? Nebo jste inspirovaný absurdním divadlem? Ionescem? Havlem? Ti se taky ve svých hrách taky vracejí ke stejným replikám a různě je variují... Samozřejmě, že mám rád českou novou vlnu. Je to něco, s čím jsem vyrůstal. V rumunské cinematéce jsem objevil Menzela a Formana, které mám oba rád. Havlovy divadelní hry, musím přiznat, jsem nečetl. Ale pak jsou ještě další autoři. Mám rád Kafku, to je jeden z mých oblíbených autorů. Znám Svěráka, Hrabala a další. Tihle autoři mají v něčem společného ducha. Myslím, že ve východních částech Evropy máme smysl pro určitou společenskou absurditu. Sdílíme něco východního. Nevím, jak to definovat, ale jde určitě o společný smysl pro humor. A v Rumunsku jsme také měli výborné autory ještě před Ionescem, jako byl třeba Ion Luca Caragiale. Máme takový východní pel.
V Metabolismu jako skoro vždycky ve vašich filmech vidíme lidi, kteří o něčem diskutují a snaží se dobrat výsledku, ale debata se jim totálně vymyká z rukou, začínají se bavit o prostředcích, místo o cílech, začíná to být absurdní. Často jde o nefunkční používání jazyka, ale taky o logiku. Chtěl jsem, aby v novém filmu lidé mluvili, ale řeč těla prozrazovala o jejich myšlení něco úplně jiného. Aby to bylo skoro schizofrenické. Někdy ty diskuse mých postav vedou úplně divným směrem. Často nedávají smysl. Oba se o něco snaží, ale nemají šanci. Vlastně to vystihuje jedna z vět, které postava režiséra pronese. Je potřeba si vybral jen jeden směr, jednu možnost a tím se dát a 100 % se na to spolehnout. Ale to je právě ta situace ve které oni nejsou :-). On se ve vztahu ke své herečce nechce jednoznačně vydat jedním směrem...
Píšete absurdní dialogy svých filmů, ukazující, že dialog a řeč můžou být zavádějící. Co to znamená pro vás osobně? Naučíte se z toho něco?
Jestli se z toho něco naučím... Samozřejmě že ano. Považuju kinematografii za cestu. Přemýšlím o tom, co jsem dal do předcházejícího filmu. Jsem k tomu třeba i v opozici. Film je ve vývoji, je to proces. Otevíráte si filmem dveře k něčemu dalšímu, ale tam to neuzavřete, otevřete si další dveře a můžete třeba příště pokračovat. Díky tomu je film jako živý. Ve filmu Policejní, adjektivum jsem objevil téma řeči a řeči těla a to, jak můžou být v protikladu. Teď v tom pokračuju. Hlavní postava v Policejní, adjektivum byl jako lovec. Byl to policista na lovu. Ale zároveň měl své pochybnosti a problémy se svědomím. Tam někde jsem začal zkoumat rozdíl mezi tím, co říkáme, a říká naše tělo. Každý film, který udělám, je jako cesta. Ne nějaký úkol, který se dá vyřešit a dokončit. Snažím se pokračovat s věci, které se mi nepovedly, nebo nabízejí pokračování.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
