Collegium 1704 uzavře letošní sezónu společně se sopranistkou Sandrine Piau

28. duben 2015
03372438.jpeg

Jiskřivost, lehkost a řád. To vše charakterizuje hudbu francouzského baroka. Jestli tak skutečně zněla hudba na dvoře francouzských králů, můžete ověřit 28. dubna večer ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Barokní orchestr Collegium 1704 tam uzavře svou letošní sezónu koncertem s francouzskou sopranistkou Sandrine Piau. Odbornice na hudbu francouzského baroka představí v Praze výhradně árie z oper Jeana Philippa Rameaua.

Na dnešním koncertě zazní výhradně árie z oper Jeana Philippa Rameaua. Proč jste se rozhodla uvést v Praze striktně francouzský repertoár?

Výběr tohoto repertoáru nepochází tak úplně ode mě. Původně jsem totiž pro pražský koncert nabízela program smíšený z italské a francouzské hudby. Nevím, jestli to bylo přání Václava Lukse nebo někoho z organizátorů, ale požádali mě, abych se v Praze ujala role ambasadorky francouzské hudby, francouzského stylu. Pravdou je, že francouzská hudba 18. století není za hranicemi Francie příliš známá a není ani příliš dobře přijímaná. Pro řadu lidí je příliš odtažitá, složitá a intelektuální. I proto jsme se dnešním koncertem rozhodli ukázat, že může být naopak velice přístupná, jednoduchá a příjemná na poslech. Že sice jde o hudbu francouzskou, která se ale může dotýkat a také dotýká lidí napříč všemi kontinenty a národy.

Rameau vás doprovázel už na začátku vašíí profesionální dráhy. V roce 1993 jste se souborem Les Arts Florrissants a dirigentem Williamem Christiem s velice pozitivním ohlasem natočila jeho operu Castor a Polux. Jak se od té doby změnil váš vztah k Rameaovi, váš způsob interpretace?

Zpívat Rameuovu hudbu je pro mě pokaždé velice emotivní zážitek. Než jsem se stala zpěvačkou, studovala jsem totiž na Pařížské konzervatoři harfu. Zpěvačkou jsem se stala právě díky setkání s Williamem Christiem. To on - Američan - pro mě také objevil svět Rameaua a francouzské barokní hudby. Toto setkání pro mě tedy bylo zcela zásadní. Od té doby jsem spolupracovala s řadou souborů a dirigentů a nastudovala a zazpívala neuvěřitelné množství stylově rozmanitého repertoáru. Takže vrátit se k francouzské hudbě je pro mě tak trochu jako vracet se domů. Člověk by si myslel, že to množství repertoáru, které se mezitím naučil, se promítne i do jeho interpretace francouzské hudby. Ale není to tak. Když se k ní vrátíte, zjistíte, že se musíte vše učit znovu.

Rameauova hudba je ve srovnání s hudbou italského baroka nebo s hudbou Händelovou chladnější, méně emocionální, zachovává si aristokratický odstup. Nechybí vám v jeho áriích ty pravé „barokní“ emoce?

Pravdou je, že problémem francouzské barokní hudby jsou právě emoce. V osmnáctém století se do hudby promítala striktní dvorská etiketa a určitý aristokratický a intelektuální odstup. Zároveň ale vysoká a sofistikovaná elegance. Ve srovnání s italskou hudbou ale v rovině emocí obstát nemůže. Rameau sám tvořil v období války Francie s Itálií a v určitém smyslu stojí někde na rozhraní. Některé z jeho árií nesou jasný a čitelný vliv italské hudby. Jsou emocionálně barevnější a hlasově, technicky přístupnější. V jiných se ale zase projevuje typická francouzská striktnost a řád. Právě tyto kontrasty považuji za velice zajímavé. Svět emocí je mi ale velice blízký, a proto ze všeho nejvíc miluji Händela.

02739809.jpeg

Na výsluní barokní hudby záříte už víc než dvacet let. Za tu dobu jste spolupracovala snad se všemi renomovanými soubory a věhlasnými dirigenty. Vedle Williama Christieho, který vás nasměroval k dráze zpěvačky, to byli například Philippe Herreweghe, René Jacobs či Nikolaus Harnoncourt. Kdo z nich vám otevřel úplně nové obzory?

William Christie byl první, kdo mě nasměroval k pěvecké dráze, takže jeho role byla iniciační. Ještě předtím jsem ale zpívala ve sboru u Philippa Herrewegha. Ten ale představoval úplně jiný přístup, sledoval v hudbě jiné věci. Hodně se soustředil na tektoniku, stavbu hudby, jeho přístup byl mnohem více analytický. Harnoncourt mi zase objevil svět Monteverdiho. Každý z nich měl svá specifika a každý z nich mě naučil něco jiného. Setkání, které bylo pro mě a pro mou kariéru určující, to bylo setkání s Christophem Roussé. Nejprve byl žákem Williama Christieho, ale když se osamostatnil, začal se soustředit především na hudbu Handela. Udělala jsem s ním handelovskou koncertní nahrávku a měla skvělé kritiky, které říkali: „Madame Piau objevila svůj hlas“. A to změnilo můj život. Lidé mě přestali zařazovat do jedné škatulky a začali mi nabízet nový repertoár. Mozarta, Brittena, a řadu dalších. A to pro mě samozřejmě bylo neuvěřitelně důležité.

Operu nezpíváte jen na koncertních pódiích, ale i v nejvýznamnějších operních domech světa. Jen za poslední dobu jste nastudovala několik titulních rolí - Handelovu Kleopatru, Debussyho Mélisandu či Paminu v Mozartově Kouzelné flétně. Jaký vztah máte k divadlu? Co vám přináší a dává existence na divadelním jevišti?

Divadlo je neuvěřitelný svět. Když pracujete s dobrým režisérem a vytváříte zajímavou a smysluplnou inscenaci, není nic krásnějšího. Je jasné, že divadlo Vám umožňuje jít mnohem dál, než můžete na koncertě. Na jevišti zcela změníte identitu, obléknete na sebe divadelní postavu a vstoupíte do prostoru divadelní scénografie. A to je něco, co miluji. Moc ráda měním role a to tak, že lidé mě často nepoznávají. Také si užívám fyzičnost divadla a líbí se mi, když na sebe staré opery berou moderní podobu, když mluví jazykem současného člověka.

Zítra večer vás ale přeci jen uvidíme a uslyšíme na koncertním pódiu, a to v doprovodu ansámblu Collegium 1704. Pokud vím, bude to vaše první společné setkání. Jak se na něj těšíte a co od něj očekáváte?

Má očekávání? Potkat nový ansámbl, uslyšet barokní hudbu jinak, nově… Každý barokní orchestr má totiž vlastní identitu. Italské soubory se vyznačují neobyčejnou virtuozitou a fantazií, německé zase krásným, ale poněkud těžkopádným zvukem. Francouzi si zase potrpí na průzračnost, lehkost a řád, ale jsou mnohem méně virtuózní. Včera jsem na první zkoušce s Collegiem 1704 byla opravdu překvapená. Tento soubor francouzskou hudbu nehraje příliš často, a přesto hned na první zkoušce přesně vystihl její podstatu, její charakter. Říkala jsem si - to je neuvěřitelné! Jsou jednoduše skvělí. Je to krásné setkání a věřím, že si dnešní koncert užijeme a ukážeme lidem krásu i fantazii, která se skrývá ve francouzské hudbě.