Co všechno vydrží Janáčkova Jenůfa a nevydrží Smetanova Prodaná nevěsta?
Česká operní klasika, mezi kterou vedle Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka dnes patří i Leoš Janáček, je v dnešní době operního režisérismu podrobována velkým zkouškám a aktualizacím. Příkladem mohou být nové inscenace Smetanovy Prodané nevěsty v Českých Budějovicích a Janáčkovy Její pastorkyně v Amsterdamu. Vybízejí však také k úvaze, proč čeští umělci, kteří s takovým úspěchem prosazují naše opery v zahraničí, nedostávají příležitosti v našich divadlech.
Nastudování Prodané nevěsty Bedřicha Smetany budějovickou operou k 100. výročí vzniku samostatného Československa byl místo holdu spíše danajský dar. Bohužel. Nejen kvůli nezvládnutému režijnímu pojetí Marka Mokoše, který si umanul, že za každou cenu na Smetanovu mistrovskou anekdotu naroubuje existenciální téma hledání lidské identity mezi tradicí a konzumem pod panoramatem budějovického náměstí. Ale především kvůli mizerné úrovni hudebního nastudování původem argentinského dirigenta Maria De Rose, v Budějovicích se sebevědomým titulem generální hudební ředitel, který po érách Karla Noska, Petra Chromčáka nebo Milana Kaňáka dovedl orchestr do stavu, že nezvládá ani základní souhru, ani intonaci, o stylu ani nemluvě. Jen v obsazení tu a tam při druhé premiéře problesky zajímavější výkony díky Peteru Malému v roli Jeníka a Davidovi Nyklovi jako „šmejdovi“ Kecalovi.
V amsterdamské inscenaci Jenůfy sice režisérka Katie Mitchell také aktualizovala tuto operu Leoše Janáčka do současnosti, ale neroubovala na libreto nová témata. Naopak příběh Její pastorkyně prohloubila důsledným uplatněním Stanislavského metody empirické pravdy, která se právě na drama podle psychologického realismu Gabriely Preissové skvěle hodilo.
Pro nás mohlo být šokující, když vidíme, jak těhotná Jenůfa chodí zvracet na záchod, opilý Števa ji sem chtivě zatáhne a vrhá se jí pod sukni nebo si do tohoto intimního prostoru přijde poplakat zaměstnankyně podniku na mletí obilí, zhroucená z toho, že ji Laca odbyl. Nebo když Kostelnička s Jenůfou schovávají dítě v prostoru s harampádím pod dřezem obytného karavanu. Přístupu Mitchell ovšem nešlo upřít důslednost, domýšlení situací a divadelní působivost. Amsterdamská opera se navíc může pochlubit prvotřídním obsazením Jenůfy díky Annettě Dash, německé sopranistce té nejvyšší světové kategorie.
Na jasném úspěchy Jenůfy v amsterdamské Národní opeře se podílel také tenorista Pavel Černoch jako Laca a především dirigent Tomáš Netopil. Jeho Jenůfa má strhující intenzitu janáčkovského hudebního dramatu. Orchestr respektuje a dokáže naplňovat i jemné nuance jeho gest. A je třeba s plnou naléhavostí připomínat neuvážené rozhodnutí ministerstva kultury sloučit Národní divadlo a Státní operu, kvůli kterému Netopil na protest odešel z vedení Národního divadla a ptát se, proč současné vedení nepřizve ke spolupráci takové osobnosti, jako je Netopil, a povolává v osobě Nora Pera Boye Hansena zahraničního manažera s ne zcela jednoznačnou pověstí.
