Co všechno je jazz: Neobvyklé nástroje

Při další procházce napříč jazzovou historií a jeho proměnami, kterou Lubomír Dorůžka připravil na půl desátou ráno 11. dubna na stanici Český rozhlas – Vltava, nám zahrají nástroje, které v jazzu nepatří k těm nejobvyklejším.

Začneme v roce 1936 Orchestrem Gramoklubu, který u nás první programově prosazoval jazz jako hudbu nikoliv jen k tanci, ale především k poslechu. Jeho dirigent Jan Šíma si na koncert do tehdejšího sálu Unitarie pozval dvacetiletého mládence ze Slaného s nástrojem, jemuž se lidově říkalo zednické piano. Jeho skladba Choo Choo ilustrovala akordeonovými měchy oddychování rozjíždějícího vláčku a stala se hitem našeho ranného jazzu.

Pak se přeneseme téměř o třicet let dál k miniaturní jakoby hračičce, která by podle svého českého jména mohla být bratříčkem harmoniky takzvané tahací. Na harmoniku ústní nám zahraje její uznávaný mistr Toots Thielemans skladbu Dava Brubecka In Your Own Sweet Way.

Housle nebyly v improvizovaném jazzu zastoupeny tak často, jako typické jazzové nástroje dechové nebo klávesové. V období swingu na ně čaroval Stephane Grappelli: jeho snímek Japanese Sandman vznikl roku 1939. Ale o šedesát let později mohly znít docela jinak: Černošská houslistka Regina Carterová nahrála roku 2000 s věhlasným pianistou Kenny Barronem skladbu s příznačným a výstižným názvem Free Fall - Volný pád.

A potom ještě jednou zpátky do Evropy. Švýcarský pianista a skladatel George Gruntz si roku 1967 pozval do výkladní skříně evropského jazzu, na festival v Berlíně, vedle amerických jazzmenů i skupinu tamborů a pištců, neodlučitelnou součást tradičních pouličních veselic svého národa. Národa, který u nás považujeme za prototyp evropské tradice. Ale ano, tohle všechno patří k hudbě zvané jazz.