Co radit dětem, když se náš svět nezlepšuje? Cristian Mungiu o svém filmu Zkouška dospělosti

Cristian Mungiu patří mezi nejslavnější rumunské režiséry všech dob a mezi přední filmové tvůrce současné Evropy. Jeho filmy přinášejí z plátna na diváky tenzi a dilemata současného světa a pravidelně sbírají ocenění na festivalu v Cannes. Za svůj mistrovský, srdcedrásající film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny získal Mungiu na tomto festivalu i to nejvyšší ocenění, Zlatou palmu. Ani jeho nejnovější film Zkouška dospělosti „neunikl“ vloni v Cannes ocenění a právě vstupuje do českých kin.

Lékař Romeo kdysi emigroval z komunistického Rumunska, ale po pádu režimu se vrátil a žije v Transylvánii. Má pověst schopného, nezkorumpovaného doktora a člověka. Budoucnost své nadané dcery Elizy ale vidí pouze ve studiu na britské univerzitě a v životě na Západě, protože z vývoje Rumunska je zahořklý. Těsně před maturitou ale Elizu napadne neznámý útočník a Romeo se rozhodne jejím maturitním výsledkům – potřebným pro přijetí na prestižní univerzitu - trochu pomoct. Zaplete se tím do řetězce služeb a protislužeb a ztrácí tvář před rodinou i před sebou samým.

To je děj filmu Zkouška dospělosti, který promyšleně proplétá osobní, rodinnou i společenskou rovinu činů a důsledků. Film je nasnímaný v chladných barvách stylem, který stojí na dovedném udržování napětí v dlouhém celkovém záběru. Mungiu se jako režisér pohybuje v dobře prozkoumaných tematických oblastech, což je jeho zásadní výhodou i nevýhodou. V nepříliš překvapivé moralitě nevýhodou, v komplexní výstavbě dramatu a ovládnutí stylu bezesporu výhodou. I kvůli tomu a kvůli společenským souvislostem filmu bylo v interview rozhodně o čem mluvit. Část z něj vám nabízíme i v psané podobě:

Zkoušku dospělosti můžeme považovat za studii kompromisu, morálních ústupků, ale také to vypadá, že jste chtěl natočit film o rodičovské zodpovědnosti, je to tak?

Pro mě je Zkouška dospělosti o několika důležitých tématech. Jedním z nich je rodičovství, což souvisí se zodpovědností, kterou jste zmínil. Druhým tématem je rozdíl, který vidím mezi korupcí a kompromisem. Můj film je víc o kompromisu než o korupci, ale tyto věci jsou spojeny v tom smyslu, že korupce je podle mě sociální záležitost. Korupce je pro nás obvykle jen to, co dělají ostatní. Žijeme ve společnosti, kterou označujeme za zkorumpovanou, ale nemyslíme si, že jsme její součástí. Proto jsem natočil film, který se snaží vypátrat, jestli existuje propojení mezi osobním kompromisem a stupněm zkorumpovanosti společnosti. A jak se tohle propojení předává výchovou dalším generacím. (…) A z této startovní pozice jsem se dostal k úvaze nad stářím, výchovou a rozdílem mezi tím, jak vypadá život padesátníka, a představou, kterou o svém životě měl, když mu bylo 25. Někdy jsou lidé v padesáti dost zklamaní. Uvědomují si, že toho příliš nezmění, a tak se zaměří na své děti a snaží se změnit něco v jejich životech.

Doufám, že je ve Zkoušce dospělosti víc významových rovin, které to hlavní téma rodičovské zodpovědnosti propojuje...

Otce jste pojmenoval Romeo. Věřím, že nejde jen o lehkou ironii. V příběhu o Romeovi a Julii je mnoho rodinných souvislostí. Měl váš záměr více rovin?

Když někoho pojmenujete Romeo, očekáváte, že to vyvolá určité asociace, ale film nemůže „překládat“ významy nějakým precizním způsobem. Nemůžete vytvořit slovník filmu, z nějž by vyplývalo, že když se někdo jmenuje Romeo, znamená přesně to a to. (…) Pro mě je Romeovo jméno spojené s láskou a citovou náklonností. Zkouška dospělosti je hodně o náklonnosti, o empatii. A chce taky zobrazovat ztrátu empatie, se kterou se dnes setkáváme ve společnosti. Myslím, že lidé jsou dnes velmi sobečtí a individualističtí, příliš se nestarají o své bližní. Mně při volbě Romeova jména hlavně o způsob, jak postavu umístit do rodiny a společnosti, ale nechci tomu zase přisuzovat větší význam.

Filmu začíná tím, že někdo hodí kámen do okna bytu hlavní postavy. Sám v té situaci vidím alespoň 3 či 4 možné významy. Přinejmenším jde o určitý předobraz či předtuchu něčeho, co se stane, jakýsi symbol...

Ten kámen pro mě má také 3 nebo 4 roviny významu. Jak jste říkal, je to určitý symbol. A ačkoli to může znít trochu velikášsky, je to symbol osudu, který musí přivést k životu pravdu. Ten film je vlastně o otci, který se snaží pomoct své dceři, ale nakonec je to dcera, kdo pomáhá otci zbavit se lží.

Nejde však pouze o kámen v okně na začátku filmu, agresi nebo překvapení, které ztělesňuje. S tím prvním záběrem je spojeného ještě něco jiného. Chtěl jsem film otevřít touto scénou i kvůli tomu, co se stane dokonce ještě před tím. Podíváte-li se na začátek Zkoušky dospělosti pozorně, uvidíte záběr na sídliště. Je velmi omšelé a šedé, ale ve třetím patře paneláku bydlí nějaký chlápek, který si zrenovoval svůj byt a vymaloval ho na zeleno. Pro mě to byla skvělá vizuální metafora individuálních řešení, kterými chráníme sebe i své rodiny, ale zároveň svědčí o neschopnosti nalézt kolektivní řešení, které by pomohlo společnosti jako celku. Pro mě to tedy byl vhodný začátek, po kterém následovala scéna s tím kamenem hozeným do okna…

Vaše filmy často nutí herce prožívat silné emoce, ale většinu těch emocí si nechávat pro sebe. Můžeme je tedy jako diváci pouze tušit. Mohl byste popsat svou metodu práce s herci?

Snažím se vést herce k tomu, aby pocity vyjadřovali, ale nechci, aby je vyjadřovali příliš navenek. Měl byste mít pocit, že jde o skutečné lidi v reálné situaci, že jsou věrohodní. Jde mi o výslednou přirozenost. Jde v prvé řadě o casting. Sám svým hercům hodně předehrávám, už při konkurzu se snažím hrát spolu s nimi. Naznačuju jim energii, kontext a podtext situace. Pokud jim nedělá problém objevit vnitřní logiku dialogu, který jsem napsal, je to dobré znamení, že spolu můžeme pracovat.

Pak nastává období, kdy hodně mluvíme o samotných scénách a beru ohled také na jejich připomínky. Ale jakmile začneme natáčet, musí dialogy umět nazpaměť. Natáčím metodou plan-séquence, jeden dlouhý záběr na každou scénu, proto je pro mě zásadní, aby herci své dialogy dobře uměli. Na place natáčíme scénu mockrát, dvacetkrát až čtyřicetkrát, pokud je to potřeba. S herci hodně mluvím, snažím se eliminovat všechny nepovedené okamžiky, snažím se v nich podnítit ty správné emoce. Ne tím, že bych jim říkal, co mají dělat, spíše jim to ukazuji a snažím se jim dodat energii. Také se na ně snažím být víceméně celou dobu velice milý. Na place jsem velmi klidný a snažím se na ně přenést pocit, že dělají tu nejdůležitější, ale také nejsložitější věc. Herectví není jednoduché – jsou se svými emocemi přece jen vystaveni celému okolí.  Na place jsou lidé, kteří se hluboce soustředí na film, jsou tam lidé, kteří nastavují světla a podobně, a není jednoduché být uprostřed toho všeho. Vždycky poslouchám, co mi herci chtějí říct, a pracujeme tak dlouho, dokud nemám pocit, že je výsledek autentický.

Při postprodukci pak pracuji hodně na zvuku. Nepoužívám hudbu, ale atmosféru vytvářím pomocí zvuku. Také různě stříhám to, co lidé v dialozích říkají. Když máte pět herců v desetiminutové scéně, najdete tam silnější momenty a slabší, kdy neřekli to, co jsem po nich chtěl, nejlepším možným způsobem. Proto se stává, že si část jejich repliky vezmu z jiného záběru, samozřejmě pod podmínkou, že v něm řekli přesně to samé.

Řekl byste, že jste při Zkoušce dospělosti udělal nějaký další krok na stylistické rovině, například díky spolupráci s novým kameramanem?

Nevím, co myslíte vy?

Ani bych neřekl, váš vizuální svět mi přišel velmi povědomý, pro vás charakteristický.

Ano, s tím bych souhlasil. Mnozí lidé ani nepostřehli, že jsem změnil kameramana. (…) Někteří lidé si třeba neuvědomují, že ve scénách není žádný střih, protože se mi daří nacházet řešení pro inscenaci situací tak, aby kamera mohla celou dobu v těsné vzdálenosti sledovat, co se děje, a přecházet z jedné situace do druhé. Divák si tak při sledování filmu neuvědomuje, že tam nejsou střihy, což je pro mě ve výsledku pozitivní. (…) Filmař by podle mě neměl být ve filmu přítomný, pomrkávat na vás a signalizovat vám, kdy máte být ohromeni a co je důležité. Proto také nepoužívám střih, abych divákům poskytl tuto demokratickou perspektivu, ve které si mohou sami rozhodnout, co je v záběru důležité. Myslím, že diváci potřebují mít svobodu. Film dokáže být velmi manipulativní. Podle mě je spravedlivé a morální dopřát divákům právě svobodu zformovat si vlastní názor ohledně toho, co jim ukazujete. Jako filmař jste už učinil spoustu rozhodnutí, takže byste měl dát nějaký prostor také divákům.

Když mluvíme o stylu, váš první film Západ je stylisticky naprosto rozdílný od toho, co natáčíte teď, ale je v něm přítomné stejné téma – emigrace na Západ. Je to jakási jizva, která je přítomná v celém vašem díle.

Když jsem natáčel Západ, nenapadlo mě, že se k tomuto tématu někdy vrátím. Myslel jsem si, že migrace je pouze bezprostřední reakcí na život v komunistickém režimu. Na začátku demokracie jsme nevěděli, jestli se komunismus nevrátí, a tak lidé chtěli utéct za lepším, dokud můžou. Západ byl natočený z perspektivy někoho, kdo se rozhodl, že zůstane a pokusí se něco změnit. Šlo tedy o výraz určitého zklamání, ukrytého v hávu komedie.

Nikdy jsem si nepomyslel, že se k tomu vrátím. Ale pak jsem zjistil, že nevím, co mám poradit svým dětem..

Váš film 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny pro mě zůstává jedním z nejtemnějších filmů o komunistické éře v naší části Evropy, jakkoli v něm nevystupují žádní policejní důstojníci, neodehrává se ve vězení a ani tam nejsou zmiňovány žádné zločiny komunistického režimu. Je však tak temný, protože se dostáváte na dřeň mezilidských vztahů, proměněných samotným režimem a prostředím.

Na tom filmu mám asi nejradši skutečně tuto atmosféru sklíčenosti z útlaku, agresivity a frustrace, které jsme v té době prožívali. A paranoiu z toho, že jsme všichni sledovaní a diskriminovaní neviditelnou mocí. Lidi ve vztazích k ostatním ten mocenský vztah napodobovali. Z toho filmu podle mě zůstává platný právě tento portrét komunistických časů, vztahů mezi lidmi v té době a celkové atmosféry, vycházející z drobných detailů. Pokud jste chtěli něčeho dosáhnout, nezáviselo to jen na vás, ale na spoustě okolností. Myslím, že v tomto smyslu je to dobrý film. Snad může i lidem, kteří tu dobu nezažili, navodit představu, jaké to bylo žít v komunistickém režimu v 80. letech.

Mimochodem, vy jste nedávno zmínil film Miloše Formana Hoří, má panenko v krátkém videu Film mého života, natočený pro filmový festival v Locarnu. Zmiňoval jste geniální závěrečnou scénu s hořícím domem. Propojuje se mi to nyní s tím, co jste teď říkal, protože o finále Hoří má panenko jste zmínil, že koncentruje tehdejší dobu komunismu.

Tuto scénu skutečně velmi obdivuji, utkvěla mi v paměti. My jsme za komunismu neměli tak skvělou kinematografii jako vy v Československu. A vždycky jsme obdivovali českou schopnost natáčet komedie, které ale zároveň vypovídaly mnohem víc o komunistické společnosti, než se to dařilo nám pomocí různých spletitých metafor. Měli jsme spoustu filmů, které se snažily nějak společnost reflektovat, ale nikdy nebyly tak úspěšné jako tahle navenek jednoduchá komedie s tou kouzelnou scénou, která nádherně vyjadřovala absurditu komunismu. Film Povídky zlatého věku, který jsem před lety napsal, spolurežíroval a produkoval, je víceméně poctou těmto raným českým filmům Miloše Formana.

Situace se obrátila a my si v České republice pro změnu už roky klademe otázku, proč nemůže česká kinematografie vytvořit něco, čeho je schopná současná rumunská kinematografie. Jedním z důkazů kondice rumunské kinematografie je třeba stálá přítomnost vašich filmů v Cannes. No a vy budete letos v Cannes znovu, tentokrát jako porotce sekce Cinéfondation, kde se promítají školní filmy. Myslíte si, že mladý talent dnes potřebujeme spíše kritiku, nebo podporu?

Nejsem si jistý, jestli znám odpověď. Obecně si nemyslím, že je kritika příliš přínosná. Myslím, že lidé potřebují spíš povzbudit, aby našli vlastní hlas. Pokud zažila rumunská kinematografie v posledních 10 nebo 15 letech úspěch, pak to bylo díky odvaze vyjádřit se, kterou v sobě tvůrci našli, aniž by mysleli na úspěch svých filmů. Je to hodně spojené s tím, že v Rumunsku se publikum drasticky ztenčilo, a tak úspěch filmu přestal být poměřován komerční diváckou návštěvností. Filmaři vycítili, že jde o to vyprávět o něčem důležitém. A udělat to co nejosobitějším způsobem. Vím, že to zní velmi obecně, ale to, co nakonec rumunští filmaři udělali, bylo něco radikálního. Riskovali. Myslím, že mladí lidé by měli dělat právě tohle, riskovat a být osobní. Když absolvujete filmovou školu, myslíte si, že je důležité ostatním dokázat, že umíte to, co ti před vámi. Ale důležitější je být schopen udělat něco odlišného, najít vlastní hlas. Ne ukazovat, že dokážete napodobit své vzory. To je podle mého názoru dnes ve filmu to nejdůležitější.

Ale upřímně musím říct, že je velmi obtížné udělovat rady. Pokaždé, když mám mluvit při přednáškách pro studenty nebo na tzv. masterclasses o tom, co dělám, říkám lidem, že můžu mluvit jen o tom, co funguje pro mě. Ale nemůžu jim tvrdit, že to bude fungovat i někomu jinému. Každý si musí najít vlastní cestu. Pro mě spočívá smysl mého díla v tom, že chci podněcovat lidi k tomu, aby si všímali života kolem sebe. Díky tomu snad můžou lépe pochopit problémy, které sami prožívají.

Přeložil Tomáš Pivoda