Co pojí Virginii Wolfovou a M. L. Stedmanovou? Román Světlo mezi oceány

To, že se jedná o větový bestseller, je samozřejmě možné číst jako reklamní slogan. Co to dnes znamená, bestseller? A co to znamená v případě tohoto románu?

Asi to, že krátce poté, co vyšel anglicky, byla práva prodána na překlad do více než třiceti jazyků a velice záhy po románu sáhl i Hollywood. Přičemž jednotliví producenti se o něj přímo přetahovali. Zároveň je to román, který má svoje vážné, seriózní literární kvality, o čemž svědčí kupříkladu to, že byl nominován na Orange Prize, nyní ženskou cenu, spolu s romány takových autorek jako je Zadie Smithová nebo Kate Etkinsonová. Je to román pozoruhodný v tom slova smyslu, že se stal komerčně úspěšným a zároveň aspiruje na literaturu vážnou.

Válečný hrdina, správce majáku, ožení se, ženě se nedaří otěhotnět. Teprve oceán přinese to, co očekávají – k ostrovu připluje loď s nemluvnětem a mrtvým mužem. Není příběh příliš očekávatelný? Není to červená knihovna? Jaké jsou jeho literární kvality?

Samozřejmě motiv nalezence je v angloamerické literatuře velice starý. Ve viktoriánské literatuře až klasický. A samozřejmě může v tom řeckém slova smyslu znamenat až jakousi intervenci osudu. A právě tak si to ona zoufalá žena po několika potratech vykládá. Oproti tomu její manžel je bývalý voják, má větší smysl pro řád, povinnost, je strážce majáku a chce tuto skutečnost zaznamenat. Slituje se ale nad svou ženou a oba tak čelí nelehkému morálnímu dilematu, zdali nález oznámí úřadům, nebo si dítě nechají. Jelikož jsou na té skále na majáku naprosto izolovaní, rozhodnou se dítě si ponechat. Zdá se mi, že Stedmanová napsala příběh touhy, do které vždy něco chybí. Které vždy je o něco víc, které přebývá. Mohl by to stejně tak být román o pravdě – té by nemělo nic přebývat ani se jí ničeho nedostávat. Můžeme knihu číst jako román o nedostatku pravdy?

Já bych to četla jako román, který řeší nedostatečnost právních norem, pokud se tyto snaží pokrýt nějaká etická nebo morální dilemata. Tady je důležité zmínit, že o autorce nevíme téměř nic. Její román autobiografický není a ona sama se rozhodla neposkytovat žádné údaje o své osobě – co se týče jejího věku nebo rodinného vztahu. Jediné, co o ní víme, že je vzděláním právnička. V románu se to mimo jiné odráží tím, že chce vždy vyslyšet i druhou stranu. Což je starý právní princip presumpce neviny. Když pravda posléze vyjde najevo, chce ukázat, jak jsou zákony neschopné pokrýt to, co bychom mohli nazvat biblickými termíny vina, křivda, odpuštění a trest.

To, že se o autorce příliš neví, mohu potvrdit. Není jednoduché ani zjistit, co znamenají její iniciály.

Autorka sama říká, že v literatuře je tato tradice označování iniciálami poměrně dlouhá (T. S. Eliot, zabrousíme-li k ženám a detektivkám P. D. Jamesová). To M. ve jméně je dohledatelné jako Margo nebo Margot. Více opravdu vypátrat nelze.

V anglickém originálu knihy jsem četl dodatek, že jde o román fiktivní, jména, postavy, místa, události jsou výsledkem autorčiny fantazie. Má tato poznámka význam pro pochopení románu? Má tato poznámka vůbec v 21. století, po celé tradici modernistických románů a postmoderních příběhů, ještě nějaké opodstatnění?

Ano. V tom slova smyslu, že autorka podnikla poměrně detailní výzkum deníků australských vojáků, veteránů, kteří se opravdu vraceli z evropské fronty. Její postava Tom je právě typ tohoto hrdiny. Prošla také veškeré dokumenty týkající se majáků u australského pobřeží, právě z té doby – co tam strážci zaznamenávali, co naopak nezaznamenávali, jakou pravidelnost ty deníky navozovali. Zatřetí zkoumala také to, jakým způsobem se malé australské komunity vypořádávaly s německými přistěhovalci po první světové válce. Zjistila, že velice často, zejména na den veteránu, se komunita opila a v davovém šílenství se někdy tyto nevinné německé nebo rakouské přistěhovalce pokoušela až lynčovat. V tomto slova smyslu poznámka o fiktivnosti opodstatnění má. Román totiž pracuje s historickými a geografickými reáliemi.

Zůstanu-li u hlavního symbolu – majáku. K mořem a vlnami rytmizovanému vyprávění Virginie Woolfové má román Stedmanové daleko. Ale je náhoda, že děj románu Světlo mezi oceány začíná v dubnu 1926, když Maják Virgnie Woolfové vychází v roce 1927?

Náhoda to určitě není. Pro Stedmanovou má maják význam až psychoanalytický. Pracuje s hrou světla a stínu. S tím, co je v člověku potlačeno a co se na povrch projevuje. Můžeme maják samozřejmě brát naturalisticky jako místo izolované, které poukazuje na lidskou křehkost. Inherentně je v něm obsaženo drama: byl stráží, obracejí se k němu lodě jen v případě nebezpečí.

Jak byste hodnotila překlad Kateřiny Kovářové? Vystihla styl adekvátně?

Určitě ano. Myslím si totiž, že je důležitá především jemná práce s biblickým jazykem. Na jednom místě například Stedmanová pracuje s podobenstvím příběhu o Abrahámu a Izákovi. Jestli je ten příběh něčím silný a něčím se rozkročil mezi komerční a vážné čtivo, je to právě zpracováním biblických tématech.