Co je válka? Válečná teorie Carla von Clausewitze proti lyrickým obrazům válečné hrůzy v poezii

Clausewitzovo pojednání o mechanice válčení, které ve vltavském Souzvuku přinášíme v novém překladu, sousedí tu s obrazy, jež představují důsledky války. Pořad jsme začali připravovat dávno před ruskou invazí na Ukrajinu, o co děsivěji některé technikálie válčení vyznívají v kontextu faktické války v Evropě.

„Lidumilné duše by si mohly myslet, že se dá nepřítel odzbrojit a porazit bez ran a zranění a že právě k tomu směřuje vývoj válečného umění,“ píše von Clausewitz. „Jakkoli hezky se to vyjímá, tento omyl je třeba vyvrátit. V záležitostech tak nebezpečných jako válka se nám nejšeredněji vymstí omyly, které vznikají z dobroty.“ Pruský vojenský teoretik nepěstuje zbožná přání. Ne, válka se nijak nehumanizuje. Válečné umění ani technický pokrok nezmenšují utrpení. Smlouvy a mezinárodní konvence hrubé násilí neomezují. V praxi jsou to organizační nedostatky, problémy s logistikou, vzdálenosti, nepříznivý terén, nepřátelské obyvatelstvo, únava a vyčerpání, které limitují a končí válečné oprace. Jinak by si válečné strany vzájemně zvyšovaly laťku násilí a hnaly se až do extrému. Jediným limitem války je realita tohoto světa.

Voják filozofem

Válečnou realitu nemusel Clausewitz nikomu zvlášť popisovat. Pruský oficír mluvil k publiku, které znalo hrůzy války z první ruky. Malý Carl začal válčit jako třináctiletý. V poli prožil napoleonské války a jako von Clausewitz zemřel rovněž na bojišti – zřejmě na choleru, kterou na podzim 1831 dotáhla do Evropy ruská vojska, když přišla potlačit polské povstání.

Vztah války a politiky bývá zastřený – a to válkou samou. Proto se invaze na cizí území často využívá k vnitropolitickým účelům. Boj společnost strhne a politické cíle zastře. Carl von Clausewitz vypozoroval, že „čím vznešenější je a silnější motiv války, čím prudčeji strhne celý národ, čím napjatější je situace na bojišti, tím zřetelněji vystupuje do popředí válka sama: jde jen a jen o to porazit nepřítele a válečný cíl překryje politický záměr do té míry, až se zdá, jako by tahle byla válka jen čistý boj bez politiky.“

Clausewitz důkladně a nekonvenčně uvažoval o věci, kterou znal lépe než jiní. Vybral jsem z jeho díla pasáže, které nás ještě po dvou stech letech učí přemýšlet o chrabrosti, o násilí i o lidskosti a přeložil jsem je pro vltavský Souzvuk. Dialektickou teorii války jsem doplnil válečnou poezií. Zvolil jsem verše, které postihují nejenom válku a její utrpení, ale třeba i ambivalentní pocity Philipa Larkina při stahování vojáků ze zahraniční mise. Také rozpětí v čase je maximální. Nejstarší verše jsou dílem sborového lyrika Tyrtaia za Sparty, ty nejmladší od Semezdina Mehmedinoviće. Bohužel dnes už ani tento lyrik ze Sarajeva není poslední evropský básník, který může psát o válce z vlastní zkušenosti.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.