Co je typické pro současnou hudbu? Nejasnost, Retro a Globální folklór

9. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nikol Bóková - Unravel

Jaká je současná hudba a v čem je jiná od té předchozí? Co se změnilo, kdy se to změnilo, kam to směřuje a nevzniká náhodou hudební opozice vůči 20. století? Poslouchejte třídílnou minisérii.

Lidé generace 50+ občas trochu škodolibě prohlašují, že za jejich mládí o něco šlo a dnešním mladým už nejde o nic. S klimatickou krizí tento hlas trochu umlkl, ale hudebně jakoby opravdu z pohledu těch, kteří prožili větší část života ve 20. století, zavládlo v novém miléniu zvláštní bezvětří. To se dá pochopit. Co když je ale všechno jinak? Zde je obhajoba současné hudby.

Nejasnost 1/3

Jaromír Honzák

Vlivem internetu začal rychle vznikat nadbytek kultury, až se v nepřeberné nabídce člověk spíš topil, než aby někam plaval. To v určitém smyslu platí dodnes. Přišly kulturní fúze čehokoliv s čímkoliv, zároveň ale nic nebylo schopné získat tak velký vliv jako novinky dřívějších dob. Nastalo období přetlaku umění, v rámci něhož se dokonce mluvilo o krizi silných osobností.

V kultuře se odráží svět. A jaký je dnešní svět? Tak trochu nejasný! Nejspíš už někdy v 90. letech začali hudebníci houfně prohlašovat, že jim vadí škatulkování. Vždyť muzikanti si mohou hrát, co chtějí, tvořit, jak jim velí jejich umělecký záměr, ať to kritici přijmou, nebo ne. A svobodná touha po nezařaditelnosti? Jako by se dnes vyplnila. Realizovala se lidská svoboda. Člověk se přece rodí se svobodnou myslí, která je přirozená, tvořivá a taky šťastná. Jestli takováto svoboda napomohla, aby se dneska ve světě bortily koncepty a iluze jistot, je možné, že nás stejná svoboda a tvořivost dokáže ochránit i před iluzemi nejistot, které aktuálně pro změnu, zdá se, přicházejí.

Ve skutečnosti ale nejasnost v hudbě není nic nového. Takto hudba fungovala vždycky. To jenom naše zrychlené vnímání, kterému internet a technologie přinášejí větší množství podnětů, to jen my teď častěji dokážeme rozkrýt neuchopitelnost, a třeba jsme překvapení, že nevíme, co si máme myslet. Dřívější doba prostě relativitu líp maskovala.

Retro 2/3

Ondřej Pivec a jeho Organic Quartet

Jednou z typických nových věcí je, že vydáváním hudebních nahrávek už svoji peněženku nenaplníte jako dřív. Internet vám totiž duševní vlastnictví sebere výměnou za duševní vlastnictví ostatních. Nové nahrávky se už nevyplácí produkovat kvůli penězům a velké hudební firmy, aby udržely alespoň to funkční, recyklují staré zboží – hudbu, která třeba i vyšla z módy, ale je možné jí přiřknout novou aktuálnost. Ve větší míře se tak začaly využívat pojmy jako retro, vintage, old-school a podobně. Staré nahrávky sice třeba tolik netáhnou, ale jejich náklady na provoz jsou nízké a dává ekonomický smysl věnovat jim péči. Navíc se nezdá, že by se měla situace v dohledné době změnit.

Ale protože nových mladých skvělých muzikantů neubývá, tak čas od času se objeví výjimečné osobnosti, které se dokážou naladit na ducha staré doby a probudit ho i na pódiu. Jako bychom měli před sebou oživlé staré nahrávky a jejich protagonisty, kteří očividně dýchají starou hudbou. To je kouzlo, které nemá každý, ať se snaží sebe víc.

03122210.jpeg

Retro hrané živými muzikanty z masa a kostí a jejich oprašování způsobů, jakými byla tvořena hudba na starých deskách, to je vlastně krásná metafora současného pozvolného obratu k chytrému zacházení se zdroji, jichž, zdá se, začíná být nedostatek taky v hudbě. Ostatně, váže se sem i názor, že 20. století vyčerpalo kromě všeho možného také teoretické a technické možnosti hudby a teď už zbývá jen recyklace.

V jazzovém okruhu se dají rozeznat dvě podoby retra. Jednou je tradice postaru označovaná jako „moderní jazz“, kterou u nás nejvýrazněji udržují například saxofonista Ondřej Štveráček nebo hráč na hammondovy varhany Ondřej Pivec. Tradice tzv. moderního jazzu je pořád živá a autentická. Předválečné žánry už tolik štěstí nemají a u nich přichází ke slovu zohlednění autenticity interpretace hudby rozvíjející se zhruba do roku 1940, což je druhý způsob, jak vnímat retro.

02952707.jpeg

Málo kdo ví, že Česká republika si drží jedno absolutní prvenství vedle nejlepšího piva na světě a toho, že jsme vyhráli hokejový turnaj století v Naganu. Výhradně a jenom u nás totiž byla vyvinuta autentická interpretace starého jazzu a jsme taky jediná země na světě, kde se tato autenticita udržuje. Nikde jinde nekompromisní přístup neprovozují a například v newyorské komunitě starého jazzu platí náš Originální pražský synkopický orchestr, věnující se hudbě 20. let minulého století, za nedostižný idol.

Ale i swing 30. let má u nás své precizní zástupce. Jsou jimi Melody Makers Ondřeje Havelky a méně známá česká swingová kapela, která je ovšem ve svém přístupu ještě nekompromisnější než Melody Makers, kapela s názvem Swingband Jana Matouška, původně Pražský swingový orchestr Jana Matouška.

Tento starší a v poslední době rostoucí okruh hudebníků si všiml rozdílu mezi atmosférou každého tónu předválečné hudby, která se hraje jinak, než novější styly. A taky se interpretuje na úplně jiné nástroje, než na ty, které se dnes vyrábějí a prodávají v obchodech. Hudba na původní hudební nástroje má odlišný zvuk.

Originální pražský synkopický orchestr. Obnovená sestava

Většinu jazzových hudebníků naučilo současné školství složitý a virtuózní „moderní jazz“. Když se pak dívají do starých not, připadají jim banální. Není sice žádný problém v tom, aby se ve swingu hrál moderní be-bop, ale pak se neobjeví starý svět tak výrazně, jak by mohl, a muzikant ani posluchač nevyrazí na pořádný výlet do minulosti, který je stejně zajímavý jako výlet do vesmíru s Elonem Muskem. Odpověď na starý jazz leží mimo noty a celý autentický přístup je pořád trochu v plenkách. Je potřeba se proposlouchat starými praskajícími nahrávkami a poznat přístup muzikantů ukazujících, jak se tehdy hrálo – jak se tehdy žilo.

Srovnávání a napodobování vzorů je vždycky ale jenom první fáze, ve které člověk teprve hledá. Druhá fáze (a v té je mezi muzikanty mistr např. Pavel Klikar, zakladatel Originálního pražského synkopického orchestru a celé vlny nekompromisní autentické interpretace) spočívá v umění si starý svět kompletně vizualizovat, fungovat v něm a originálně uvnitř něho tvořit. Je to těžké, protože člověk se musí dokázat odstřihnout od tohoto světa a pak se zase vracet zpátky. Na druhé straně třeba 20. roky minulého století, kterým se věnuje Originální pražský synkopický orchestr, to je asi nejšťastnější doba v historii lidstva, tak proč sem nechodit na návštěvu.

Globální folklor 3/3

Pro poslední základní stavební jednotku současné hudby se přesuňme do zahrady přátel etnomuzikologů pěstujících tajemný strom jménem „folklór“. Cílem bude na jednu z jeho větviček kradmo naroubovat nehorázný protimluv s názvem: „Globální folklór“. Globální folklór, jako imaginární třetí pilíř současné hudby přinášející prostor snad pro všechno. A jestliže sousloví Globální folklór představuje něco protichůdného, je to perfektní, protože takto nějak, zdá se, vypadá i celá dnešní vzrušující doba.

Co to spojení protichůdných pojmů „celosvětový globální“ proti „lokální folklórní“ vlastně může znamenat? Už dlouho se mluví o tom, jak se globální vlivem internetu mění na lokální a naše planeta Země už neprobouzí dojem něčeho velkého až nekonečného jako dřív, že tento pocit střídají úvahy o nedostatku prostoru, vody, potravin atd. Jakou roli v takové konstrukci hraje hudba? Jestli alespoň trochu platí, že jednotlivé podoby hudebního folklóru vznikly na omezeném prostoru s omezenými prostředky, tak současná hudební tvorba a její muzikanti jsou na dnes už malé Zemi vlastně pořád virtuálně na dosah ruky, jako kdyby bydleli ve vedlejší vesnici. Lidé se z vesnic a měst stěhují do digitálního prostoru, kde jemné nuance místního lidového hudebníka ve způsobu přimáčknutí struny houslí dokáže pár počítačových algoritmů vystřídat za nekonečno výrazových možností hudby celého světa. Z makrokosmu se tak stal mikrokosmos.

A pojďme ještě dál. Globálním folklórem zkusme nahradit trochu zaprášenou poslední fázi konce milénia, které se říká postmoderna. Konkrétně nahraďme hudební postmodernu. Ta totiž byla na rozdíl od dnešní tvorby z určitého úhlu pohledu až nesnesitelně modernistická. Toužila po pokroku moderny, ale kazilo jí to zrovnoprávnění různých i protichůdných úhlů pohledu na cokoliv. Mimochodem, ta neuchopitelnost a nekompatibilita různých úhlů pohledu mj. téměř přinesla vymření hudebních kritiků, které nahradili hudební popisovači. Úhel pohledu hudebního profesionála se najednou stal jenom jedním z mnoha a posluchač, který se hudbě věnuje jinak, má zase svůj pohled a soused udržuje zase další pohled, přičemž všechny tyto pohledy mohou být rovnocenné.

Ještě na přelomu milénií zajistila postmoderní chtivost po novotách pár hudebních revolucí jako nu-jazz nebo zdůraznění skandinávského jazzu. Dneska, jen o pár let později, už je naopak úplně jedno, jestli máme tu čest s revolucí v hudbě nebo jde o omílání starého, protože skoro každý muzikant je z nějakého úhlu pohledu originální a v úhrnu probíhá obrovské množství paralelních hudebních revolucí, jedna stíhá druhou a nejspíš na tom nikomu nesejde, každý má svých starostí dost. Samozřejmě s výjimkou malých precizních akademických kroužků, těm to jedno není. V těchto konturách pak bohatě stačí, když se něco jen tváří jako nové, i když není, protože iluze si vytváříme odjakživa, neustále, o všem, o nás samých i o hudbě, takže o vytoužený pocit novosti při troše snahy jistě nikdy nepřijdeme.

Menší zájem nebo menší schopnost rozpoznat estetické revoluce v hudbě ale může znamenat taky výhodu. Jestli je Retro metaforou k chytrému zacházení s ubývajícími zdroji a bereme v potaz úvahu, že možnosti hudby se teoreticky i technicky vyčerpaly, pojďme tuto myšlenku ještě rozšířit. Za další, trochu jinou metaforu udržitelnosti klidně považujme i svobodný mix všech hudebních stylů, žánrů a funkcí hudby, ale na rozdíl od postmoderny s menšími nároky na novost. Kouzelné na celé věci je, že taková globálně folklórní hudební realita jakoby už probíhala.

JAZZOVÉ POŘADY NA VLTAVĚ

11:00 JAZZOVÉ DOPOLEDNE (Všední dny a sobota)
18:00 JAZZOVÝ PODVEČER (Každý den)
21:00 KONCERT JAZZ (Čtvrtky)
23:30 JAZZOVÝ PODVEČER (Repríza toho dne)

Vltava na Facebooku

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.